Jak to přijde, že český podnikatel se vším sekne a jen tak se odstěhuje na Kanárské ostrovy?
    Je to něco přes pět let, co jsem pochopil, že to, co se v Čechách nazývá podnikáním, pro mě prostě není. Snad mi došel dech, snad jsem si nezvolil nejlepší obor, snad jsem nechtěl zažít pád, snad jsem jen potřeboval změnu. K tomu nová nadějná známost. V každém případě jsem se rozhodl, že z Čech odejdu a zkusím to znovu někde jinde. Popravdě jsem neměl tušení co, ani pořádně kde. Vybral jsem si Lanzarote, kde jsem pár let předtím byl dvakrát na dovolené a které jsem si nějak zamiloval. Je to ostrov, který lze jen milovat nebo nesnášet, nic mezi. Zpočátku jsem chtěl lítat za penízky padákový tandem a jen tak se potulovat, dokud mi život nepostaví do cesty nějakou příležitost. Za prodanou firmu jsem očekával nějaké peníze, firma měla běžet dál a já měl mít jakousi jistotu do budoucího života. Jenže osud karty zamíchal jinak, než jsem si představoval. Zpočátku asi tak první dva roky to byl šok, ale dnes s odstupem času ničeho nelituju. I když zopáknout bych si to samozřejmě nechtěl. Něco jako vojna, člověk zapomene na to špatné nebo to vidí v méně ostrých konturách. Občas si vzpomene, ale zopakovat si to, to ne.

Povídej něco o těch "vojenských" začátcích.
    Přiletěl jsem letadlem s batůžkem a bicyklem na konci léta 1998, auto přijelo lodí asi o týden později. Přišel první šok, nebyl jsem schopný si zajistit pronájem bytu, nevěděl jsem, jak na to a neznalost místních poměrů a jazyka spolu s nemobilitou mi na jistotě zrovna nepřidala. Takže první tři noci jsem trávil na jakési stavbě a na molu v přístavu ve spacáku s bicyklem pod hlavou. Romantické, jen mě rušili muckající se milenci.



    Následoval šok číslo dvě. Ačkoliv auto přijelo ze Španělska do Španělska, bylo procleno jako zboží, neboť Kanárské ostrovy mají autonomii a tedy svá pravidla hry. Vzum - a byl jsem bez peněz. Zbylo na zaplacení nájmu bytu plus kauce na dva měsíce a nějaké jídlo. Čekal jsem však penízky z Čech za firmu, ty však nikdy nepřišly a nikdy nepřijdou, neboť noví majitelé se věnovali spíše hádkám o pozice, než pečování o něco, co trvalo léta vytvořit. Ale vem to čert i s nima. A tak jsem už po týdnu na ostrově byl nucen nastoupit do práce, neboť vítr ne a ne se utišit a možnost vozit někoho na dvoumístném padáku v nekonečnu. Nastoupil jsem v britském baru jako číšník. V životě jsem před tím nenatočil ani pivo a anglicky jsem stěží zvládl pozdravit. Ale našinec se v nouzi neztratí.

    Přišly další šoky. Umřel mi táta a začaly se u mě projevovat malarické záchvaty. V nemocnici řekli, že při troše smůly půjdu fofrem za ním, ale se štěstím se to už nikdy nemusí vrátit. Takhle jsem se potuloval po různých podnicích a občas i stavbách do jara roku 2000. Občas mě vykopli, protože měla přijít inspekce a já neměl pracovní povolení, občas mi nezaplatili vejplatu, prostě nalej vylej.

Kdy se začala karta obracet?
    Poslední zaměstnavatel, malej bar v hotelu s britskou a českou klientelou, udělal během jednoho roku dvakrát bankrot, a tak jsem si to vzal pod křídlo já. Podnikání načerno jak se patří. Pořádal jsem třikrát týdně večírky s živou muzikou a postupně rostl sklad z desíti lahví na dvacet, atd. Jen jsem měl jedno předsevzetí, pracovat jenom do konce sezóny a pak sbohem. Nechci dotovat to, co mě stálo v sezóně tolik úsilí.

    Pak přišla další vlaštovka, vláda vyhlásila amnestii pro přistěhovalce. Kdo se dobrovolně přihlásil na policii, vyplnil pár papírů a doložil, že ve Španělsku žije déle než rok, dostal povolení k pobytu a k práci. Konečně se karta obrátila, už nebylo se třeba hrbit před zaměstnavatelem, ani schovávat před policajtama. A tak po sedmi měsících docela fajn života a kvazipodnikání jsem se trochu finančně vzchopil, koupil si své první terénní auto, ojetou Fronteru, zamával turistům a vyrazil okruh západní Afrikou na čtyři měsíce. Skvělé čtyři měsíce cestování Saharou.

    Po návratu jsem nastoupil jako barman v největším a nejpopulárnějším baru na ostrově. Narostl mi hřebínek. Z pitomce, který nerozezná víno od octa, se stal profesionál, který se nemusí stydět. Jen jsem v duchu snil o něčem tvořivějším. Ale v plánu byly jiné věci. Chtěl jsem vydělat trochu peněz, koupit lepší auto a jet s ním z Lanzarote přes Evropu až do Nepálu a zpět. Necelý rok jsem dřel jak barevný, plánoval, četl a vyřizoval víza. A na počátku února 1992 vyrazil. Jenže okolnosti nedovolily udělat vše podle plánu. Začala válka mezi Pákistánem a Indií a úřady zavřely společnou hranici, tedy jedinou přístupovou cestu po zemi. A tak jsem byl nucen změnit trasu a oklikou přes saudskou poušť se v červnu vrátil zpět na ostrov. Byla to zatím ta nejpohodovější cesta, fantastičtí lidi v Kurdistánu a kupodivu v Rumunsku. Tam, kde jsem nic nečekal, kde jsem chtěl jen projíždět, jsem byl nejmileji překvapen. Když to sečtu, mám na kontě nějakých dvaaosmdesát zemí světa a tisíce diapozitivů.