Pilo se obrovské množství alkoholu, kapela dělala pouze sporadickou krátkou přestávku sotva jednou za 2 hodiny a var v přeplněném kotli na náměstí byl opravdu strhující. I když občas přece jen nějaký slabší kus, těžce zmožen vínem a neustávajícím tancem, zmalátněl a postupně odpadl, s blížícím se ránem křepčících lidí překvapivě neubývalo. Kapela vařila až do šesté hodiny ranní a celý dav zpíval za divokého tance naprosto všechny španělské texty. Ostatně text v jiném jazyce než ve španělštině za celou noc z pódia ani nezazněl. Ojedinělí a těžce se potácející odpadlíci byli kupodivu samí muži a krásným Kanárkám to až do rána skutečně velice slušelo.



    I po ukončení bengálské noci stále v ulicích spokojeně popíjely ojedinělé hloučky rozveselených lidí, po rozednění se na chodnících tu a tam válely odhozené nebo snad ztracené kusy oděvů a za rohy domů bylo nablito. Podobnost příslušníků různých národů je někdy až groteskně zarážející a těžko pochopit, kdy, kde a proč vlastně vznikl rasismus.




Salema, Boniato a Mojo Verde Silantro
    Jako předkrm výborný osmahnutý kozí sýr "Queso de Cabra," luštěninovou polévku "Potaje" s obrovským hrachem a kozí maso "Carne de Cabra" s typickými bramborami "Papas arrugada" ve slupce, vařenými v mořské vodě, jsme ochutnali snad hned druhý den našeho pobytu na ostrově La Palma. V úterý jsme ale zašli do hospůdky "Parrilla Grill" v naší vesnici Fuencaliente (Los Canarios) na oběd, s úmyslem ochutnat zdejší ryby. Vybrali jsme hned dva druhy - "Sama" a "Salema". Vynikající byly skutečně obě dvě, navíc doplněné sladkými bramborami "Boniato," pikantní zelenou omáčkou "Mojo Verde Silantro" z česneku, papriky, oleje, octa, soli a koření, pokapané čerstvým citrónem a zapíjené výborným místním bílým vínem chutnaly skutečně znamenitě. Na závěr zákusek v podobě v misce umíchané sladké směsi z medu, vajíček a mandlí a byli jsme načisto na odnešení. Naproti přes ulici pak v baru "Parada" ještě káva, sladký zákusek "Bollos de Centeno" z žitné mouky, vajec a medu, navrch sklenička místního, načerno páleného rumu bílé průsvitné barvy a pro tento den bylo dolétáno.

    Pro našince skutečnou kuriozitou jsou skleničky na víno či jiný alkohol prosté jakýchkoliv čárek, tedy značek, označujících množství nalitého nápoje. Hospodský bravurně nalévá jen tak od oka, naprosto ležérně a s nadhledem, na nějaké trošce zkrátka nezáleží. Vůbec jakási pohodová ležérnost a blahosklonný nadhled nad věcmi i nad životem samotným je pro obyvatele Kanárských ostrovů typickou vlastností. Plyne z ní jaksi automaticky i jakási vyrovnanost a klid. Že se něco musí udát právě v 16:00? Nesmysl. Proč ne třeba v 16:37? Nebo v 17:23?! A konec konců, zítra je přece taky den ...

    Někde jsem četl (to nemám z vlastní hlavinky), že moudrý člověk se denně dokáže šťastně radovat z toho, co má, zatímco ostatní se neustále pachtí za tím, co ještě nemají.

    Z tohoto hlediska jsou obyvatelé ostrova La Palma rozhodně velice moudří lidé.




Jako do peřin
    Po dotočení velmi klidného stoupání nad jižním okrajem města Santa Cruz nabírám kurz východ a mířím nad pobřeží. Nad velkou písečnou pláží, sloužící jako přistávačka, mám ještě pořád slušných 660 metrů a pokračuju tedy nad oceán.



    Po levé ruce nechávám brzy za sebou stovky bělajících se stěn domů města Santa Cruz, zatímco po pravé straně se na plochém výběžku ostrova zřetelně rýsuje dlouhá přistávací dráha místního letiště. Velké dopravní letadlo se zrovna těžce odlepuje z dráhy směrem ke mně a pod neuvěřitelně ostrým úhlem začíná rychle stoupat do mojí hladiny. Po chvilce ale nasazuje pravou zatáčku a nakonec rychle mizí kdesi v dálce na východě. Ostré paprsky nízkého odpoledního slunce vytvářejí v dáli na hladině třpytivě oslepující odlesk. Pobřeží jsem už nechal daleko za sebou a všude kolem se rozprostírá jenom tmavě modrý oceán, na kterém se bělají zčeřené vrcholky vln. Rychlý motorový člun projíždí pode mnou a míří do přístavu. Legračně poskakuje na vlnách a zanechává za sebou bílou zpěněnou stopu. Vário ukazuje velmi malé opadání, menší než 1m/s, vítr ze severu je velmi slabý a teplota v této výšce dosahuje na začátek ledna příjemných 19°C. Pocit z volného plachtění v prostoru nad nekonečným oceánem je úchvatný a překvapivě uklidňující. Přístroje ukazují vzdálenost 2 kilometry od pobřeží a jak vyplývá z jejich dalších údajů, můžu ještě minimálně další kilometr nerušeně pokračovat v tomto kurzu nad volný oceán.

    Po chvíli se ale přece jenom začíná dostavovat pocit jakéhosi neklidu. Otáčím a začínám se zvolna vracet k pobřeží. Nikam nespěchám, letím pomalu. V dálce vysoko nad pobřežím se na strmých svazích hor táhne tmavě zelený pás hustých borovicových lesů s vlhkým a neproniknutelným pralesem ve své horní části. Tam někde nad ním, v základnách oblačnosti, zůstala ukryta ještě další dvě startoviště, která se nám bohužel nepodařilo najít. Ale nejenom kvůli nim bude třeba se na ostrov znovu vrátit. Už 7 let trvající zákaz reklamních billboardů, podivuhodně krásná a nedotčená příroda, velmi malý počet turistů a především nádherné terény pro létání dělají z ostrova La Palma bezpochyby jedno z nejkrásnějších míst, na kterém jsem měl kdy možnost létat. A jak hrdě říkávají sami jeho obyvatelé - "La Palma la isla bonita".



    Jsem zase zpátky nad pobřežím a přistávací pláž se pomalu ocitá opět pode mnou. Je skoro liduprázdná. Na jejím severním okraji se líně povalují tři turisté a několik prapodivně krojovaných muzikantů posedává na zábradlí u chodníku. Sundávají z hlav velká černá sombrera a mávají mi nahoru na pozdrav. Podle vlaječek u silnice pofukuje velmi slabý vítr ideálního severního směru podél dlouhé písčité pláže. Plochá levá zatáčka nad hladinou moře, ostrá pravá nad závětrným okrajem dlouhé pláže a nasazuju na přistání. Bude to zase jako do peřin.