Začátkem května jsem si vyjel s manželkou a synem na letecko-rodinnou dovolenou na Lijak do Slovinska. Po jedenácti hodinách jízdy jsem se tu potkal s Jirkou Šrámkem a jeho partou. Už delší dobu jsem řešil, za jaké béčko vyměním svůj áčkový vrchlík, protože to mám v ruce a chci dál a výš.

    První den trhal vítr trávu i s kořeny, druhý den lilo. Že polítám, jsem vypustil z hlavy.

    Třetí den zastiňovaly kumuly modrou oblohu, a tak hurá na kopec. První ranní slet jsem chtěl efektivně využít. Tak co si dám dnes, spirálu nebo půlklapy? Z půlklapů mám větší strach, a tak mám vybráno. Dám si pár klapanců, abych se toho mrazení definitivně zbavil. Vím, že když mě překvapí nečekaně, jsou moje reakce spíš nereakcí. Dojím klaplou stranu a nekontruji. Ale to se teď změní.



    Startuji čelem na první pokus a s nataženýma nohama a řidičkami u uší se sunu nad přistávačku. Ta už je kousek, zaženu myšlenku se jen sklouznout jako ostatní a s nádechem do toho.

    Řidičky v ruce a beru pravé áčko. Opatrně trhnu a je to tam. Pravá čtvrtina vrchlíku je pryč. Stále letím rovně, po chvíli se pomalu stáčím doprava. Mírně kontruji levou. Letím rovně, pouštím áčko, trochu se zakývám a nade mnou je naplněný vrchlík. Jsem jednička! Ruce nahoru, abych nabral rychlost a znova vezmu za pravé áčko, ale s razancí. Buch! Vše se opakuje. Půlka vrchlíku je pryč. Je to trochu větší tanec. Kontra, pustit áčko, ruce nahoru. Jsem opravdu dobrej - opájím se. Taková pohodová figura.

    Mrknu pod sebe. Mám tak 200m nad podlahou. Možná. Beru levé áčko a zkouším to vší silou. Vrchlík se řítí okamžitě doleva. Mrknu nahoru. Slabá čtvrtina vrchlíku je nalitá. To bude negativka. V děsu přehnaně kontruji pravou. Kouknu nahoru a vrchlík mi couvá nad hlavou. Tak teď ji mám, ale na druhou stranu. Ruce nahoru a mé áčko se bleskurychle vzpamatovává. Super! Ale to není konec. Vrchlík se řítí dopředu, náběžka klapne a vyděšený živočich ve mně už nereaguje. Tah v áčkových popruzích slábne a já koukám shora do vrchlíku. Zem se blíží.

    Beru kliku od záložáku a jedním škubem ho vytrhávám z kontejneru a zároveň házím do prostoru. Trhnutí hlásí zdařilou akci, ale není ještě konec. Vrchlík se nalévá a přetahuje se ze záložkou. Ukrutně se houpám. Hlavou mi bleskne, že tu někde jsou dráty a domy. Snažím se stáhnout vrchlík, ale zem je blízko. Houpu se pořád. Vidím detaily listů vinné révy. Pouštím vrchlík a chystám se na střet se zemí. Kůly, ke kterým je réva vyvázaná, jsou sakra silné. V té nejnevhodnější fázi kyvu dopadám po zádech do kypré hlíny. Přesně do mezery mezi kůly.

    Rána to byla děsná. Cvakly zuby. Hýbám rukama, nohama, hlavou. Já žiju a jsem celej! Jsem zahrabaný v brázdě, záložák je hozený přes révu vpravo, vrchlík vlevo. To už přibíhá Jirka Šrámek s Petrem Hofmanem - v očích děs. Všichni si oddychneme. Můj anděl strážný měl dnes fofr, ale zvládnul to. Přibíhají místní. Předpokládám, že se budou zajímat o stav vinné révy, ale opak je pravdou. Mají obavy o mě a když jim skákáním předvádím, že jsem OK, chechtají se, že to byla děsná sranda, jak jsem tam schrastil.

    Kluci mě odepínají a pomáhají mi sbalit padáky. Vinná réva nepřišla ani o lupínek a já jen plivu krev z prokouslého jazyka. Mám natažené vazy, co drží hlavu, jak mi bimbla při dopadu. Ale jinak jsem v pořádku. Takhle dnešek nesmím ukončit. Jirka Šrámek mi půjčuje svou sedačku se záložkou a rychle zpátky na kopec. Ten den jsem ještě nalétal čtyři hodiny a tím zažehnal krizi.

    Tak jako téměř vždy - chyba pilota. Malá výška a nezachycený předstřel. Myslím, že nemít chrániče páteře, tak mám kompresní zlomeninu obratlů.

    Musím půlklapy napilovat, ale určitě se porozhlédnu po kurzu krizovek nad vodou. Na závěr snad jen ty běžné fráze, že opatrnosti není nikdy dost a že jedna věc je mít cokoli teoreticky nastudované a zcela něco jiného je pod tlakem správně jednat. Potěšilo mě, že jsem si ověřil, že v krizi neztvrdnu a záložku hodím.



    Zbytek dne jsem tento příběh na požádání mnohokrát opakoval každému, kdo měl zájem. A možná, že jsem leckomu pomohl, protože po pozorování mého vzdušného tance se začali ostatní rozpomínat, před kolika že lety vlastně nechali záložák přebalit a jak se to vlastně hází.

    No a o mém novém vrchlíku je rozhodnuto. Přejdu ze svého áčka na jiné áčko. Snad, protože po návratu na kopec mi má bledá žena Bára dala najevo, že se jí moc nelíbí, abych v tomto sportu pokračoval a můj desetiletý syn Kuba mě tvrdě seřval, že s létáním končím. Ale já je ukecám.