Sobota

Po snídani na terásce kolejí (kdy podezříváme organizátory, že byli líní uklidit do jídelny stoly od předešlého grilování a proto ten nápad snídat na terase J ) se vydáváme na severní start. Plánujeme kolo 63 kilometrů dlouhé. Nejdřív cik cak po údolí, pak skok na náhorní planinu, kousek rovně za šipkou, na závěr malý trojúhelník a cíl - tentokrát ve 1300 m.n.m.

Na těhle závodech je slíbená zajímavá finanční odměna pro toho, do doletí nejdále od startu, a tak je po průletu cílovou páskou možné letět dál, až kam to jde. S Karlem a Semim jsme se dohodli, že dnes do toho určitě půjdem, že uletíme alespoň 200 km :-).
Na startovní kružnici jsem sice včas, ale i přes to, že kolem ní poletuju dobrých 20 minut, tak se mi nedaří být v základně. A tak vyrážím tak 500 metrů po Karlem a Semim a říkám si, že na mě v tom cíli takhle dlouho asi nepočkaj, abychom letěli dál spolu. Navíc ten půllitr ionťáku jsem si před startem dávat neměla, začínám mít dost problém…
Silný stoupák z prvního otočňáku mě však vrací do hry a kluky dolítám hned po návratu ke hřebenu. Zároveň si slibuju, že spodem už NE! A tak si dotáčím co to jde a letím s první partičkou. Těsně před skokem na plato ale sleduju mraky a nevypadá to tam zrovna moc termicky. Ale pár chmurek, které se zrovna začaly dělat, přesvědčily Karlíka aby to pustil přes kopec na platíčko. Sleduju ho s trochou obav, ale pod chmurkama chytil krásný stoupák a vypadá to, že nám to ukázal. Po pár točkách ale stoupák končí a chmurka se rozpadá L Popisovat jak pak Karel šel vyschlým korytem potoka k silnici a jaký měl príma svoz, už je asi zbytečné...
Já se rozhoduji popoletět ještě kousek po hřebenu, dotočit základnu a pustit to tam taky. Jiná cesta nebyla, protože jsme měli za kopcem otočňák. Naštěstí se mi daří plato přeletět ve slušné výšce a začít točit nuličky nad zlomem do dalšího údolí… Nakonec se mi nad hlavou udělaly i chmurky a to už jsem byla dost v pohodě. Zbytek partičky jsem přesvědčila a poslali to pode mě. Semih ke mně přilítá ve stejné výšce a další kus letu spolupracujeme a letíme na pohodu v čele závodu. Na předposledním otočňáku roste celkem velký mrak a jsem nakonec celkem ráda, že na přeskoku mezi stoupákama Semih zvolil jinou stopu a o kus mi uletěl. Díky tomu uvidím, jestli pod ten mrak ještě chci nebo jestli saje moc. Přidává se ke mně Alex, mladý nadějný rumunský pilot na dvojšňůrovém Ozonu. Honíme se na posledních otočňácích a do pásky, ale uznávám že těm dvěma nestačím… Do pásky dolítám jako třetí. Celkem je dnes v cíli asi 10 lidí.
Vzhledem k tomu, jak moc se mi chce běžet někam za křovíčka, vůbec neuvažuju o dalším letu a rychle přistávám v cíli. Jediný kdo vyrazil dál byl Alex a údajně uletěl asi 150 km od startu. Pěkné, na to že je mu devatenáct let.
Po dnešku bude v čele závodu Alex a za ním já s turkem Jurdášem. Tak nám prosím držte palce, v neděli je poslední den závodu.