Podzim. To nevděčné období, kdy jsou inverze, mlha, děštivo a většina padáčkářů by se nejraději uložila k zimnímu spánku a probudila se na konci března. V jednu takovou neděli, 9.11.2003, kdy předpověď dává jistou naději, že se mlha protrhá, se rozhodujeme vyjet na Velký Javorník. Na přistávačce zima, mlha a viditelnost 30-40 metrů, což mé kamarády lítavce odrazuje od toho pokračovat dál. Zabere až argument, že nahoře je dle Lysé jasno a že když už jsme tady, tak se tam aspoň podíváme. A taky že jo, od půlky kopce se mraky začínají protrhávat a nahoře pálí sluníčko tak, že by se dalo opalovat. To však nikoho ani nenapadne, protože se každý kochá pohledem po okolí, ze kterého vystupují okolní kopce, jako kdyby vyrůstaly z nekonečného bílého oceánu. Takovou úchvatnou scenérii jsem tu ještě neviděl, Radhošť, Stolovka, Skalka i Lysá se jako osamocené ostrovy topí v moři bílé nicoty ...

    Až se dostatečně vynadívám, začínám se zajímat, jestli by to přece jen nešlo, absťák začíná být skoro hmatatelný. Fouká něco kolem trojky z východu, chvílemi více, chvílemi méně. Myšlenka, že bych půlhodinku posvahoval v takové nádheře a pak přistál na startu, mi nedává pokoj. V okamžiku, kdy se mi nabídne možnost půjčit si větší závodní padák (nikdo do toho totiž nejde), je rozhodnuto, poletím, i když ještě váhám, protože jsem tu před rokem zažil opačnou situaci, vrcholek v mracích a dole jasno. Tehdy jsem to toho nešel, ale dnes... přece už nejsem žádné béčko ...



    A tak upnutý do sedačky a s roztaženým padákem čekám na nějaký silnější poryv. Kolem spousta zvědavých diváků, kteří svou pouhou přítomností dodávají odvahu. Krizový plán jak se dostat na přistávačku, pokud by vítr nepodržel nebo zeslábl, samozřejmě mám a vypadá jednoduše, letět doleva směrem na přistání, držet se u svahu na dohled stromů, vyklesávat a ve vhodném místě a výšce to stočit dopředu na přistávačku. Terén tu znám jak své boty, takže by neměl být problém.

    Start v pohodě, je to klidné, ale k mému velkému překvapení vário bečí jak postřelená ovce, to jsem nečekal, to je trochu mimo rozpočet. Kopíruji terén v příkrém klesání jak balistická raketa, odlétám proto raději více před svah a stáčím to doleva. Začínám se nořit do mraků a jediným orientačním bodem se stává slunce, které prosvítá skrze mraky. Svah, který se táhne vlevo od Javorníku a podél něhož jsem chtěl letět, na dohled nemám a nevím, jestli jsem pod ním, nebo nad ním a dochází mi, že pokud bych to k němu stočil, tak riskuji, že jej přeletím a skončím někde v lesích na stromě. Nezbývá, než letět stále rovně směrem k přistávačce. To jde do té doby, dokud i slunce definitivně nezmizí a kolem mě se rozprostře nekonečné bílo. Od té chvíle nevím, kde jsem, ani kam letím, i když mi instinkt napovídá, že směr bude správný, taky proto, že do řízení nezasahuji a jen letím stále rovně.

    Střídavě zírám do bíla přede mnou, pode mnou a vlevo v naději, že konečně něco spatřím, ale stále nic. Modlím se, ať to dobře dopadne a kdyby nebyla taková kosa, tak jistě cítím horký pot, jak mi stéká po těle. Pozoruji, že začínám být vlhký :) naštěstí je to jen od mlhy.

    Po nějaké době, kterou vůbec nedokážu odhadnout, začíná bílo přede mnou tmavnout a o chvíli později se vynoří i první stromy. Sláva, jsem zachráněn. Dělám osmičky na dohled svahu a snažím se vydedukovat nebo vypozorovat, kde bych tak asi mohl být. Je trochu podivné, že chvílemi mě to kousek přizvedne, ale to je asi tak všechno, co jsem schopen vnímat, kromě myšlenky na šťastné přistání. Pokud bych si dal dohromady směr větru (východ) a dobu letu, tak bych na to samozřejmě přišel. Tak jen dál pomalu vyklesávám a zírám dolů, až se něco objeví. Konečně jsem se dočkal, vynořuje se nějaký domek a mně dochází, že jsem na Dlouhé, kousíček od přistávačky. Sláva, 3x sláva, já tu přistávačku miluji jako nikdy předtím! Ještě pár osmiček (Wingovery si s radostí odpustím) a stojím na pevné zemi, mokrý, ale zdravý a šťastný. Volám kámošům nahoru, že jsem na přistávačce a ať pro mě přijedou. Proklínám se, co jsem to udělal za pičov..., letět v takovém počasí a přísahám si - už nikdy více.

    S odstupem času mi trochu otrne a na celou příhodu zůstane jen pocit silného zážitku, nevím jestli dobrého nebo špatného, o to přece nejde. Jak říká jeden můj známý letec: "Zážitky nemusí být jen dobré, hlavně když jsou silné!"



    Kromě zásadní chyby, kterou bylo startovat za takových podmínek, bylo další chybou, že jsem se nedržel u svahu, jak jsem si naplánoval, pak by to bylo skutečně v pohodě, ale zase by to nebyl takový silný zážitek, pro který vlastně všichni létáme a snažíme se jej přežít ve zdraví.

    Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych do toho šel znovu, tak odpovím: "Nevím, skutečně nevím, s GPS možná ..."