Jedno ze dvou předsevzetí, které jsem si dal tento rok je, že se podívám do mraku, a to nejenom kousek, ale pořádně. Z mých dřívějších zkušeností vím, že k orientaci v mraku nebo v mlze je nezbytný kompas nebo GPS. Žádné z těchto zařízení nevlastním, tak nezbylo, než vyžebrat od kámoše jeho GPS Garmin. Příležitost se naskytla nečekaně brzy, a to 22.4.2004.

    Aerologický výstup z půlnoci ukazuje, že zvrstvení je instabilní a ve 3000m n.m. je přítomna zádržná vrstva, takže převývoj směrem nahoru nehrozí. Vítr je předpovídán slabý S-SZ, což se hodí, alespoň to nebude zanášet za kopec. Zcela jednoznačná volba padá na oblíbený Velký Javorník. Podmínky na startu jsou nějaké zdechlé, ale postupně se zlepšují, takže hurá přímo do stoupáku před svahem. Vcelku klidné stoupání točím až do základny, zapínám GPS a zkouším, jestli půjde vylétnout tím správným směrem ven z mraku. Půjde.



    Vracím se k Javorníku a čekám na další vydatný stoupák, který záhy přichází. Tentokrát jsem rozhodnutý točit, kam až to půjde, pokud to nebude o život. Vlétám do základny, která se mezitím zvedla o 100m a začíná ve 2100m n.m. Kolem mě široko daleko není nikdo, s kým bych se mohl srazit, tak jdu do toho. Během chvilky země pode mnou mizí a mě obklopuje jen šedivé bílo. To už znám a jsem v klidu. Stoupák zůstává klidný a trojkou mě vynáší stále výš, jenom to ustřeďování je mírně složitější, když nevím, na jaké světové straně jsem já a na jaké stoupák. Mrak se stává světlejší, jako kdyby měl za chvíli skončit a stoupání o metr zesiluje, ale je stále klidné.




    Přicházím na první neznámý poznatek a sice, že nelze dost dobře určit míru náklonu vrchlíku při točení, neboť schází jakýkoliv pevný bod. Lze to jen odhadnout podle míry stažení řidičky a trochu i podle rychlosti proudění okolního vzduchu. Kolem mě je stále stejné nudné bílo, tak se soustřeďuji na své pocity. Převládá spokojenost s dosavadním bezproblémovým průběhem a trochu zvědavost a nejistota, co bude dál. Pohled na vário prozrazuje, že mám 1800m nad start, to znamená, že jsem v mraku nastoupal už 600m.

    Poprvé mě napadá, že bych toho už mohl nechat, začíná být pěkná kosa a šňůry od padaku se lesknou, asi jsou vlhké. Ještě ne, ještě pár otoček, říkám si, vždyť nic nehrozí...



    Nechávám toho až ve chvíli, kdy kolem mě začínají poletovat sněhové vločky. Opouštím stoupání a podle GPS nastavím směr letu na SZ, zpátky k Javorníku. Údaj na variu se zastavil na čísle 2880m n.m., což znamená, že jsem v mraku nastoupal celkem asi 800m.



    Po chvíli se bílo přede mnou protrhává a já zírám před sebe na malé kumuly, které jsou dobrých 400m pode mnou. Doposud jsem je vidíval vždy zespodu a teď je najednou vidím ze shora. Začínám se smát jako blázen, protože je to úžasný a nepopsatelný pohled. Terén Beskyd je rovný jako prkno nebo to tak alespoň vypadá. Tahám foťák a fotím, co se dá, včetně mraku, ze kterého jsem vyletěl, jeho vrchol je asi o 300m výš, než jsem já. Letím ke kumulům před sebou, ty první přelétávám asi se 100m rezervou a do dalších se nořím.



    Stoupání už nenacházím, tak stáčím přebytečnou výšku a sedám na start, naprosto spokojen s dnešním dnem. Teď mi už zbývá splnit mé druhé předsevzetí, kterým je ulétnout svou první stovku. Snad se mi je povede splnit stejně dobře jako to první.