Chcete na tomto místě svoji reklamu ?


  ... návrat do rubriky.
Létání v mracích ?!

Standa Hlavinka

    Nastoupat co nejvýše je jistě snem každého pilota, bájným Daidalovým synem Ikarem počínaje. Na závodech se často tento sen mění v prachobyčejnou nutnost, má-li pilot silné nutkání zamíchat pořadím na nejvyšších příčkách žebříčku.

    Důvodem k nastoupání výšky uvnitř mraku ale nemusí být vždycky jenom honba za hromádkou bodů do závodu. Stejně účinná je i relativně rozumná snaha nabrat co největší výšku před dlouhým přeskokem termicky hluché oblasti nebo i touha trumfnout ostatní, ukázat jim svou neohroženost a snad i zvýšit své vlastní sebevědomí. Jistě působí lákavě představa, kdy ztichlí kamarádi v hospodě naslouchají s poněkud pokleslými bradami mému vyprávění o zážitcích z mraku, kdy se po pátém pivu stává čtyřmetrové stoupání osmimetrovým a silná turbulence bojem o holý život.

    Moje první setkání s mrakem byl opravdu silný zážitek a vzpomínám si na něj stejně dobře, jako na svoji ztrátu panictví. Co do příjemnosti prožitků se tyto dvě události jistě nedají příliš srovnávat, ale s odstupem času kupodivu hodnotím jako silnější zážitek právě ten s mrakem (i když to děvče tehdy ... ).

    Nastoupal jsem do něj po asi půlhodinovém úmorném a bezvýsledném hoblování západního svahu Ondřejníku v Beskydech. Stoupání 4m/s jsem nalétl právě ve chvíli, kdy už jsem se začínal vidět na louce pablbů, kde již škodolibě vyčkávali všichni ostatní. Stoupák byl široký a klidný, jak obvykle ojedinělé stoupáky, které se vytvoří až po dlouhé době, často bývají.

    Než bys řekl švec, začal mizet horizont v základně a brzy nato se uzavřel i poslední průzor pode mnou. "Teď vám ukážu, jak se točí mraky, vy sráči!" vykřikoval jsem si v duchu po bohatýrsku a povzbuzován ječením vária jsem točil dál, maje v té chvíli ramena tak široká, že bych do dveří jistě musel vstoupit bokem. Ani totální ztráta orientace, ani vědomí, že nevím, kde je vlevo a vpravo, kde je nahoře a kde je dole, mě nedokázalo vyvést z rovnováhy. Výškoměr jsem nevnímal, údaj na váriu nebyl podstatný, úplně stačil ten jeho nádherný vřískot. Pro tu chvíli, pro ten den, jsem byl prostě mistr světa.

    Po jakési dlouhé a neměřitelné době jsem přece jen na okamžik přestal hloupě třeštit oči před sebe do bílého ničeho a krátce popatřil na hrazdu a na přístroje. Přečíst údaje mi však už nebylo dáno. Již tak dost vykulené oči mi v tu chvíli málem vypadly z důlků. Veškeré trubky, přístroje, moje rukávy i rukavice byly z "návětrné" strany obaleny ledem! Přesně jak jsem to znal z kýčovitých pohlednic z hor se zimními motivy ledem nafoukaných stromů, rozcestníků a elektrických sloupů.

    Asociace s vyprávěním starších rogalistů o nebezpečí zmrznutí ve velkých výškách byla okamžitá. A aby toho nebylo málo, vzpomněl jsem si pro jistotu ještě na možnost nedostatku kyslíku a hned jsem měl pocit, že se mi ho taky nedostává. Výsledek na sebe nedal dlouho čekat. Propadl jsem stresu a panice. Panice tak dokonalé, že i poslední zdravý úmysl, vylétnout z mraku za pomoci kompasu (busola za 120Kč) směrem na východ nad Čeladnou a pak Frýdlant, ztroskotal na neschopnosti rozhodnout, který že to konec magnetické střelky je vlastně označený. Jestli ten severní nebo jižní. Každý trouba přece ví, že označený konec střelky ukazuje k severu. Ale zablokovaný mozek v náporu stresu nebyl tehdy schopen vyřešit ani tuto jednoduchou úlohu. Ještě že nebyl nablízku nikdo, kdo by se mě v tu chvíli zeptal, jak se jmenuju. To už bych byl opravdu za úplného blbce ...

    Držel jsem tedy raději pro zjednodušení situace kurz ve směru označeného konce střelky a výrazně jsem přidal na rychlosti. Nutno podotknout, že let probíhal naštěstí naprosto klidně, bez jakýchkoliv turbulencí, což bylo poprvé a naposledy, co mi příroda milosrdně takovéto podmínky poskytla. Tímto jí tedy dodatečně děkuji.

    Po nekonečně dlouhé době, jako když někdo prudce trhne šedobílou oponou, jsem vylétl z mraku a konečně spatřil zemi zaslíbenou, mlékem a medem oplývající. Pohled byl úchvatný a dodnes jej mám před očima. Tolik známý terén Beskyd úplně ztratil plasticitu a všechno bylo ploché jako na mapě. Ojediněle roztroušené malé kumuly měly své vrcholy hluboko pode mnou. Takhle jsem to tedy ještě neznal.

    Pokračoval jsem rychle směrem na sever a když se mi po chvíli podařilo potlačit strach, že na místě zkamením, ohlédl jsem se. Obrovská tmavá stěna, vyrůstající odkudsi zezdola a končící vysoko nade mnou, mě přiměla výrazně zvýšit rychlost. Při sestupu do menších výšek jsem pro jistotu oblétával v uctivé vzdálenosti každý sebemenší kumulek a neobyčejně se toho dne těšil na přistání.


pokračování článku

 Návrat na domovskou stránku