Ve dnech 9. a 10.11.1999 proběhly v Itálii na Monte Baldu u jezera Lago di Garda mezinárodní závody v akrobacii a přesnosti přistání. Tuto skvělou a velmi dobře organizovanou akci pořádá každoročně již od roku 1991 (s výjimkou roku 1996 a 1997, kdy byly problémy s pronájmem přistávačky) zdejší paragliding club Malcesine. Dříve se tato soutěž jmenovala Adrenalina.



    Po dvouleté přestávce se název změnil na Nafta Watch, podle hlavního sponzora této akce, který také dodal ceny pro vítěze. Když se umístíte na 1., 2., nebo 3.místě, tak si kromě hodinek Nafta Watch odnesete ještě 300, 200, nebo 100 tisíc lir. Obě kategorie, akrobacie i přesnost přistání jsou rozděleny na ženy a muže. Nově tentokrát přibyly tandemy, a to v kategorii přesnost přistání.



    Pro ženy je odměna připravena jen pro první místo. Počet účastníků je omezen: 50 akrobacie, 150 přesnost přistání a zbytek tandemy. Vybrat si však můžete pouze jednu kategorii. Přesnost přistání, italsky "precisione," spočívá v tom, že musíte přistát pokud možno přesně na střed o velikosti asi 25 cm nebo alespoň co nejblíže a zůstat stát oběma nohama na zemi bez přešlápnutí po dobu 2 sekund. Počítá se vždy ta nejvzdálenější naměřená hodnota od středu. Pokud soutěžíte v akrobacii, dostanete seznam figur, které musíte během letu předvést. Na přistávačce sedí porota, která sleduje důkladnost, přesnost a eleganci provedení, ale taky to, jak dokážete padák z daného režimu letu zase vyvést zpátky do normálního letového stavu. Z bezpečnostních důvodů probíhá celá akce nad jezerem, kde je po celou dobu závodů připraveno v pohotovosti několik záchranných člunů s posádkami. Tito záchranáři jsou tak rychlí, že často pilot, který přistál do vody, se sotva vynořil nad hladinu a už byl nakládán i s padákem do člunu. Jakmile vidí, že se někdo nad středem jezera snáší dolů na záložáku nebo na kusu nějaké zamuchlané hadry, která ještě před začátkem akrobatické sestavy připomínala padák, okamžitě vyjíždějí a zpravidla jsou na místě předpokládaného dopadu ještě dříve než onen nešťastník. Minulý rok se jim podařilo jednoho pilota dokonce odchytit přímo do člunu, takže měl mokrý jen padák. Ve vodě přistávají také ti, kteří si udělali špatný rozpočet na přistání, což ostatně není takový problém, protože přistávačka je poměrně malá a ještě asi 300 metrů nad jezerem většinou moc nefouká, potom najednou jak klesáte, začne vítr velmi rychle zesilovat a u země nebo spíše u hladiny dosahuje běžně rychlosti kolem 8-10 m/s. Piloty, kteří s tím nepočítali, je pak vidět, jak za nadšeného pokřiku diváků: "aqua, aqua!!" zalehnuti v sedačkách tlačí hrazdu speedu před sebe a přesto se přistávačka ne a ne přiblížit.

    Na cestu jsme vyrazili 6.11. večer plně naloženým Citroenem BX combi, který by si zasloužil ocenění: padáčkářské auto roku 99. Do kufru se totiž vešla neuvěřitelná spousta věcí. Mohli jsme tam naházet cokoli, a i když věci přečnívaly z auta ven snad i půl metru, kufr šel vždycky v pohodě zavřít jedním mávnutím ruky. Jeli jsme čtyři. Kamil, Kamil, Rosťa a já. Zamířili jsme nejdříve do Zillertálských Alp. Cestou nám skoro celou noc pršelo, ale když jsme se přiblížili k cíli naší cesty, najednou se na nebi ukázaly hvězdy. Do Mayrhofenu v Zillertálských Alpách jsme přijeli před pátou hodinou ranní. Zamířili jsme přímo na start na kopci Arbiskopf s tím, že nahoře ještě pár hodin pospíme a pak při východu slunce si dáme první slet. Ale zrada. Tři kilometry pod vrcholem byla na cestě zamčená závora, a tak jsme se rozhodli uložit ke spánku v lesíku.

    Zhruba od výšky 1500m byly už hory pod sněhem. My jsme teď byli asi tak v osmnácti stovkách, a když jsme jen tak polehku oblečeni vystoupili z auta, byli jsme ohromeni. Venku bylo tak okolo -7°C, stáli jsme na prvním sněhu této zimy a nad hlavou jsme měli nebe plné zářících hvězd, které v křišťálově čistém a mrazivém horském vzduchu vypadaly, že jsou téměř na dosah ruky. Když jsme si pohledu na hvězdičky dostatečně užili, tak jsme na sebe navlíkli co se dalo, hodili karimatky na zem a zalezli do spacáků. Rosťa zřejmě ještě doma před cestou intuitivně vytušil kde budeme spát a koupil si spacák do extrémních mrazů. My ostatní jsme se v kombinézách, kuklách a normálních spacácích těšili na ráno, až nás probudí první paprsky vycházejícího sluníčka. Kolem osmé hodiny jsme se dočkali. Slunce začalo roztápět vrstvu jinovatky na našich věcech, a tak jsme vstanuli, uvařili čaj, posnídali a jelikož závora byla stále zamčená, vyrazili jsme pěšky vzhůru na kopec.



    Po třech kilometrech jsme dorazili na start. Foukal asi metr proti. Skvělé podmínky, super počasí. Zaplatili jsme každý 40 šilinků na den za použití startu a přistávačky a dali jsme si první slet.





    Potom jsme zajeli do kempu postavit stany. Když jsme jeli nahoru podruhé, závora už byla odemčená. Tady jsme zaplatili nezbytné mýtné ve výši asi 30 šilinků za auto, ale to až po sdělení, že jsme přijeli lítat. Pro nelétavce je tato částka asi 80 šilinků. A tak jsme se až do večera pohodlně vyváželi autem. Kromě nás tady ještě byla skupina asi 15 až 20 pilotů z Valašského Meziříčí a okolí, kteří se taky chystali na závody Nafta Watch na Lago di Garda. Termika už byla velmi slabá a udržet se dalo nad kopcem tak maximálně 15-20 minut. K večeru jsme se ještě chviličku povozili na protějším hřebeni nad startovištěm Brandberg, odkud jsme dolítli přímo do kempu.