Robertovi nezbývá, než se vydat za mnou. Vzorně si pomáháme ve vyhledávání stoupání, takže se opět setkáváme na úbočí Krnu a otázka "…co s načatým večerem?" nabývá na důležitosti. Na Robertovu otázku, "…tak kam?", odvětím "…na Polovnik". Po chvíli však rozhodnutí měním na hřeben Stolu. Stejně se po Polovniku budeme vracet. Několikakilometrový nasluněný přeskok proběhne v naprostém klidu (kafe a noviny by bodly). "No není na světě krásně?" volám na Roberta. Odpověď je nepublikovatelná, ale v podstatě souhlasí.

    Společně s několika dalšími padáky se dostáváme až ke Stolu. Vzhledem k úmyslu přeskočit za hřeben dozadu na Polovnik, musíme nasbírat nějakou tu výšku. Příliš se nám nedaří, takže přeskakujeme asi ve 150m nad hřebenem. "Béééé…" tvrdí vário skoro celou cestu. Na Polovnik přilétám asi v 950 MSL, tedy nic moc. Ale kolem svahu se to dá najít. Termika na tomto velmi strmém, skoro až kolmém svahu chodí místy velmi silná. Chce to dost odvahy se v ní zvedat, ale jde to. Konečně jsem nad hřebenem asi v 1600 MSL. Na jeho konci celkem zbrkle (Robert nechápe…) nasazuji na další přeskok dozadu, abych se po tomto hřebeni dostal k masívu Krnu.



    Je zle, vário ani nepípne. Ke hřebenu už nemusím letět. Přiletěl bych jen k úpatí a vzhledem k jeho malému sklonu bych skončil na zemi. V "psí výšce" (asi 100m nad terénem v 1300 MSL) se proplétám nad svažujícím se dnem údolí směrem ke Krnu. Nad hranou lesa se mi daří zvednout asi o padesát metrů. Pokračuji dál do kotle pod Krn a po boji se zachytávám asi v 1200 MSL na žebru a čekám na stoupák. Naštěstí se dostavil a zvedá mne na hlavní žebro Krnu. Je to v suchu, tedy prozatím. Zezadu se blíží Robert, kterého stihnul podobný osud, jako mě. Vydává se přímo pod mraky napříč rozlehlým jižním kotlem Krnu. Já volím taktiku zadní trasy podél hřebene. Slunce skoro nesvítí a výšky ubývá. Nakonec musím obletět Mrzli vrch od západu, namísto tradičního průletu sedlem. Přistáváme v kempu a navzájem si blahopřejeme.

    Fakt to nemělo chybu. Snad až na to, že se na hřebenu Stolu někdo po našem odletu v negativkách zřítil do kosodřeviny. Prý to vypadalo dost úděsně. Následuje obvyklý rituál - Soča, večeře a večírek - opět se vydařil.





    Nedělní ráno nás vítá nikoliv žádoucí mlhou, ale naprosto nežádoucí dekou asi ve sto metrech nad zemí. Čekáme, co to udělá. "Šajze" nás seznamuje s povětrnostní situací, podle které se blíží fronta, načež vyráží do Aviána. Pomalu balíme a čekáme, co oblačnost. Začíná se trhat. Jeseničáci a Prostějováci to balí a vyrážejí na Gerlitzen. Váháme, ale zanedlouho je to tady. Od severu se zatahuje a dokonce začíná pršet. Rezignujeme a vyrážíme domů. Za Predelem nevěříme vlastním očím - na rakouské straně je modrá obloha s nádhernými kumuly. Že by přece Gerlitzen? Když se k němu blížíme, daří se nám navázat spojení s prostějovským předvojem, který nám oznamuje, že jedou zpět, neboť silně duní od severu.

    No nevadí, ze čtyřech dnů tři letové a k tomu ty nádherné trasy, to je veliký úspěch. Na to, že byla severní situačka, bylo skvěle letovo. Později jsem se dověděl, že ve stejném termínu byla jiná partička na Lijaku a dva dny nelétali kvůli silnému severnímu větru. Z čehož plyne, že když to fouká od severu, jeďte na Kobalu.

    Létání v okolí Tolminu má své osobité kouzlo, které mnohým učaruje a mnohé odradí. Oproti Lijaku je tu k létání potřebná jistá dávka odvahy, která je však odměněna nevšedními zážitky. Cenově nenáročné kempování v tábořišti u Johnsona nemusí vyhovovat každému, ale pro ty, jež nevyžadují denně teplu sprchu, je naprosto vyhovující. No a ty ostatní bych odkázal na nedaleký kemp v Kobaridu.

    Co říci závěrem? Sezónu jsem naším výletem završili velice důstojně. A já si neodpustím konstatování: "…s Robertem se mi fakt dobře lítá."