Pátek 27.5.
    V pátek je počasí obdobné s tím rozdílem, že nefouká prakticky nic. Pro dnešek máme dvě předsevzetí - 1. odstartovat dřív a 2. letět na Kanin. Už jen při vyslovení tohoto jména se tají dech, neboť tento obrovský masiv, vypínající se nad Bovcem, je naprosto monumentální. Jeho nejvyšší vrchol Visoki Kanin se tyčí do výšky 2579m n.m. Na Krn a Stol létá skoro každý, ale na Kanin málokdo. Před třemi lety o Velikonocích jsme nad ním už oba byli, tenkrát jsem přímo nad vrcholem dotočil něco přes 3000m n.m. Dnes jsme to chtěli zopakovat.

    Po startu, tentokrát už po 13. hodině, opět bez problémů nabíráme výšku a přeskakujeme na Mrzli Vrch, kde neuvěřitelně "šramotím" dokonce ve výškách kolem 800m n.m. Robertovi dochází trpělivost a odlétá čekat na Krn. Na rozdíl od včerejška značnou část trasy letí daleko vpředu. Podařilo se mi zvednout se na okraji hřebene poblíž sopky, vrcholkem Mrzkého vrchu se nezdržuji a mažu rovnou ke Krnu. Na "mezihrbu" mezi Mrzli vrchem a masívem Krnu už zase chodím po zemi. Konečně se pořádně zvedám a rychle na Krn a odtud na Polovnik. Celý hřeben Polovniku vário zarytě mlčí. Teprve na konci tohoto 1350m n.m. vysokého hřebene se zvedám do necelých patnácti set (!) a hecován Robertem z Kaninu se vydávám na přeskok údolí Bovce.



    Na Kanin přilétám v necelých 12ti stovkách a zachycuji se kousek nad vodopádem Boca. Opět poměrně dlouho hledám solidní stoupák, který by mne dostal do úrovně hřebenu. Robert už je zase bůhvíkde. Konečně jsem katapultován do výšky přes dva tisíce. Umírněně kopíruji okraj fascinujícího masivu bez jakýchkoliv ambic na zdolání vrcholu. Prolétám všechny mohutné stoupáky a podle teorie "když nemusíš, netoč" se blížím k severnímu konci masívu. Robert už je dávno po přeskoku na druhé straně údolí na ostrém žebru nad Bovcem. Já se snažím dobrat potřebnou výšku k přeskoku nad pevností Kluže, notoricky známou všem, kdo jezdí do této oblasti přes Predel. Hecován svým parťákem, vydávám se asi v osmnácti stovkách. Na žebru SV od Bovce, které Robert mezitím opustil, se zachytávám a snažím se zvednout. Nestačím se divit, jakou návratovou trasu Robert zvolil - kope do šišek na kopci východně od Bovce. Sedlo, kterým se má dostat zpět ke "středobodu všeho" (Krnu), je výš, než tento kopeček. Dokonce se ukázalo, že se snažil zvedat v rotoru.

    Tak tudy ani náhodou, říkám si a rozhoduji se pro trasu naprosto neznámým, východním údolím přímo k hřebenu nad Bohinjskym jezerem (Mohavšek a spol.). Čeká mě dlouhý přeskok na nízký a nevýrazný hřebínek, který se teprve v závěru zvedá do výšky celého masívu. Přeskok je to poněkud "srdcařský", ale povedl se. Letím kolem Krnského jezera, tentokrát z druhé strany, než je obvykle k vidění z Krnu. Přede mnou je sedlo, za kterým se otevírá obrovský kotel údolí za masívem Krnu. "To když dám, tak to mám doma," říkám si. V sedle očekávám (oprávněně) dýzu, ale dal jsem to. Sice ve výšce nepřesahující 50 m nad terénem, ale dal. O Robertovi nic nevím a moc bych na něj v této chvíli nesázel (ale za chvíli už ho zase slyším z vysílačky z oblasti Krnu). Od teď jsem "vedoucím" já. Opět letím podél hřebenu téměř rovným letem až na Vogel, kde se obracím ke Kobale. Dávám chladit šampaňské.

    A pak to přišlo - nádherný zážitek - najíždím stoupání asi 2 m/s a dotáčím základnu krásného kumulu. Inspektoři paraglidingu, nechť následující odstavec přeskočí. Základna je něco přes 2300m n.m., stoupání klidné, nikde nikdo, takže jdu do mraku. Znáte to - nikde nic, známý stísněný pocit, ale stoupání je stále stejně klidné do 2 m/s. Stále točím, po šňůrách teče voda a zachytává se ve fleecových rukavicích. Všechno je mokré. 2500, 2800. Ve 2920m n.m. stoupák končí, takže podle GPS nasazuji směr Kobala a vyjíždím z mraku. NÁDHERA!!! Všechny okolní mraky pode mnou.

    Na jejich stěně můj stín, nádherně lemovaný jakoby svatozáří slunce. Kobalu přelétám s obrovskou výškovou rezervou a letím se ještě mrknout na Most na Soči. Přistávám na Kobale, abych svezl auto. Robert právě taky přilétá a po domluvě sedá na přistávačce. Obrovský zážitek.Večírek byl vydatný.

Sobota 28.5.
    Po takových výkonech je těžké něco vymyslet na sobotu. Ale jen malí lidí si kladou malé cíle, takže jsem stanovil odvážný trek - Kobala - Drežnica kostel - Ratitovec start (!) - Kobala. Bratru asi 80km. Já tu stovku nedám a nedám.

    V sobotu opět fouká lehce od východu, takže chvíli po startu si musím vyslechnout první a zdaleka ne poslední pochybovačnou poznámku o vhodnosti trasy od svého souputníka (ale jinak ho mám rád). Začátek opět tradiční. Nad Mrzlim vrchem nalétáváme neuvěřitelně silný stoupák (na průměrovacím váriu s intervalem 15 sekund vidím 6,3 m/s!). Je to hodně "srdcařské". Vzhledem k tomu, že nás katapultoval téměř do kosmu, nezdržuji se Krnem a letím přímo na Drežnicu (jak pošetilé minout středobod všeho).

    Nicméně na jižním žebru masivu shledávám svou výšku poněkud nedostatečnou. "Žádný problém, jižní žebro mi pomůže". Ledaže by ne. A taky ne! Nezbývá, než jít do kotle pod Krnem s výškou pouhých čtrnácti set. Kdo má slabší nervy, nechť přeskočí následující odstavec.

    Hobluji kotel Krnu téměř u jeho dna často ve výšce nepřesahující dva (2) metry nad zemí. Oblétávám keře a nadávám (na sebe). Zpět k žebru se vracím o 200 m níže. Situace začíná být zoufalá. Nakonec oblétám v úplavu (východní proudění) předvrcholek Krnu a konečně se zvedám. Pot jsem ani nestačil z čela stírat.

    Kostel v Drežnici bez problému otáčím a mířím ke Krnu, kde už nervózně přešlapuje Robert a dodává mi optimizmu poznámkami typu: "Kde se pořád flákáš?" Na Krnu potkáváme naše dva kamarády z kempu, Míru a Kamila, kteří se k nám přidávají a vydáváme se přímo přes masív na Mohavšek. Po dosažení hřebene nad Bohinjskym jezerem míříme k Vogelu a dále do neznáma ke 32km vzdálenému Ratitovci.



    Na hřebenu se držíme bez problému, i když letíme proti větru. Robert letí vpředu, takže občas si musím vyslechnout další pochybovačné poznámky o vhodnosti stanovené tratě. Vysílačky nás zlobí, takže často nerozumím (a když rozumím, tak dělám, že nerozumím). Údolím prolétá vrtulník. V té chvíli mne ani ve snu nenapadlo, že letí pro jednoho z našich kámošů Míru, který se zchrastil v oblasti Mohavšeku (bylo mi divné, že najednou za námi nejsou).

    Posléze přebírám vedení (když nemusíš, netoč) a dotahuji až na Lajnar (Sorišska planina). Zde souvislý hřeben končí, ale Ratitovec je ještě o 6km dál. Co s tím? Jsem ve výšce hřebenu asi v 1500 a řeším nedostatečnou výšku. Robert nechce riskovat nejistotu dlouhého přeskoku a obrací rovnou zpět. Já zatím nejsem rozhodnut a snažím se zvednout. To se mi po čase daří. Když dotáčím opět 2000, rozhoduji se risknout to.

    Vyšlo mi to, takže otáčím chatu na Ratitovci a chci se vrátit. Jenže se zase nemůžu zvednout. Chodí silné, turbulentní a rozfoukané bubliny, které se nedají pořádně otočit a k hřebenu Lajnaru je to sakra daleko. Nakonec to se sevřenou p... zkouším v psí výšce, sem tam mě něco pozvedne, takže to zase vyšlo.

    Zpátky po hřebenu už je to po větru v pohodě. Ve vzduchu se dozvídám o Mírovi (2x zlomená noha, zlomená ruka a obratel - transport do Ljubljane), takže jsem pověřen přistáním na Kobale a svozem jeho auta.