Nápad na tento výlet se zrodil, kde jinde než v hospodě na pravidelné čtvrteční schůzi brněnské partičky. Shodli jsme se se Šikecem, že Slovensko je se svými nádhernými letovými terény trvale mnoha piloty opomíjeno a Straník to sám nezachrání.

    Blížící se červencové svátky a oblast tlakové výše nad Pobaltím realizaci velmi urychlily. K rozhodnutí mnoha účastníků taky pomohla nepříliš přesvědčivá předpověď pro oblast Julských Alp.

    Za účelem detailní domluvy jsme po víkendu svolali mimořádnou hospůdku, abychom se dohodli kdo s kým, čím a za kolik. Původně nás mělo být asi deset, ale nakonec se naší akcí nechalo zlákat skoro 30 lítačů z Moravy i Čech.

    Sraz jsme stanovili v Banské Bystrici s tím, že jako první terén zkusíme Baranovo nebo Podkonické Pleše. Vzhledem k předpovědi slabého jižního větru mění Šiky ráno rozhodnutí a směřuje celou výpravu na Královu Holu - další hodina jízdy. V jedenáct vjíždíme do Šumiac, vesničky pod Královkou a už z dálky vidíme na úbočí poletovat vrtulník s náklady dřeva. Sesedáme se do větších aut a vyrážíme nahoru. Náš odhodlaný výpad končí u partičky dřevorubců, jejichž Woody50tka, rozčapená na svých hydraulických nohách přes cestu, nám brání v dalším postupu. "Měchu, jdi se zeptat, jak to vypadá," dí Šikec, "…ale asertivně," dodávám.

    Partička lesních dělníků nás odmítá pustit dál kvůli vrtulníku, létajícím s nákladem nad cestou. Co s tím? Zjišťujeme, že jde o vrtulník Techmontu, a tak Šikem vytahuje telefon, že zavolá Mišovi a domluví s ním přestávku. "Vy znáte Orolina?" Po vyslovení tohoto kouzelného jména šéf lesní partičky obrací o 180 stupňů. Najednou jde všechno jako po másle. Vrtulník má za 15 minut přestávku, která potrvá až do 17 hodin. Dokonce se přestalo mluvit i o 500 Sk pokuty pro každého za neoprávněný výjezd na kopec.

    Zanedlouho naše kolona zastavuje na vrcholku Královky u vysílače. Ve výšce skoro 2000m n.m. je citelná zima, takže se všichni oblékají. Na hraně docela duní, ale je jasné, že jde o termiku. Na tak velikém kopci je to naprosto normální, přesto to pár méně zkušených odrazuje od startu. Aspoň je vyřešen svoz aut. Během hodiny jsou všichni odhodlaní ve vzduchu. Všichni to "napsali" do Banské Bystrice (asi 75km).

    Létání na hřebenu Nízkých Tater je naprosto jiné (daleko složitější) než létání podél alpských hřebenů. V Alpách si v případě potřeby člověk klidně odletí od hřebenu nad údolí, tady ani omylem. Z hlavního hřebenu vybíhají kolmo další hřebínky s úzkými a zcela zalesněnými údolími. Takže nad hlavním hřebenem je vždy potřeba udržovat dostatečnou výšku, aby bylo možno přeskočit další a další kolmý hřebínek, jinak se lehce dostanete do pasti. Vzhledem k mírnému sklonu svahů je velmi problematické na hřebeni nabrat výšku. Pokud se pilot chce zvednout přímo na hřebenu, je po několika otáčkách daleko za ním a je tu problém, jak zpět. Dva z naší výpravy na to doplatili a byli nuceni přistát na hřebenu a poté několik hodin šlapat dolů s pořádným nákladem na zádech. Podotýkám, že jeden z těch dvou byl rogalista.

    Termika je dnes dost silná a mnozí z nás s ní mají plné ruce práce. Zpočátku letím po přední části hřebenu, teprve před sedlem Čertovina se odhodlávám na přeskok na hlavní hřeben do oblasti Ďumbieru a Chopku. Na hřebenu je spousta turistů (aspoň se necítím tak sám). Bohužel, výšky ubývá, takže přeskakuji žebírka jen tak tak (za každým slušná nakládačka z úplavu). Přede mnou je jedno z posledních, ale to opravdu nedám.



    Jenže co teď? Vracím se a snažím se někde zvednout, ale moc se nedaří. Nakonec nalétám trošku dál nad údolí, kde se konečně zvedám až do 2300m n.m. S tím už musím do "civilizace" doletět. Ale dopředná rychlost kolem 20km/h a stálé opadání 3m/s z výšky rychle ukrajují. Vyšlo to tak tak, abych se dostal před hřeben. Vybírám si, kam to posadím, ale vário opět začíná pípat. To už tady dlouho nebylo. Držím se ve stoupáčku nad několika pasoucími se kravami jako klíště. Podařilo se mi zvednout se asi o 200m, abych popoletěl nad další nasluněnou louku. Je už skoro půl šesté, ale trpělivě točím až do základny. Banská Bystrica už je na dohled, ale chtělo by to ještě alespoň jeden takový stoupák. Přelétám nad Podkonickými Plešemi a dotahuji až do vesnice Prielom. Banská to nebyla (ještě asi 5km), ale jsem spokojený. Nakonec to bylo přes 80km.




    Večírek tráví naše část výpravy na půli cestě, tedy poblíž Brezna v restauraci na břehu Hronu. Na Slovensku je mimo jiné sympatické také to, že pivo stojí často pod 20 Sk.