Třetí den jsem jela na kopec přesvědčená, že je den "D". A tak jsem se opět připravila na dlouhý let se vším všudy. Odstartovala, vytočila, odletěla na trať. Začátek jak má být, až na to, že po trati nebyly skoro žádné kumuly. Snažila jsem se zpomalit a letět na jistotu, ale v bezoblačné termice to bylo opravdu obtížné. Ani ne po padesáti kilometrech jsem přistávala na prašné cestě a byla ráda, že jsem ji při tom couvání trefila. Nechtěla jsem věřit vlastním očím, když jsem se při balení padáku podívala nad hlavu a viděla dálnici z kumulů přímo nade mnou. To už bylo jako naschvál! Po slabé hodince čekání přijelo svozové auto, které mě však odvezlo o dalších 10 kilometrů dál po trati místo do hotelu. Tam už byli další piloti a čekali jsme na druhé auto, které nás mělo odvézt do hotelu. Věřte nebo ne, ale řidič si při tom čekání zlomil ruku! Nezatáhl ruční brzdu a šel si popovídat s řidičem druhého auta, které zastavilo za námi. A jak tak stál mezi auty, to naše se rozjelo dozadu a přimáčklo mu ruku. Ještě že jeden z pilotů byl dostatečně duchapřítomný a přeskočil ze zadní sedačky dopředu, popojel dopředu a zabrzdil. A tak jsme vyrazili zpět, řidič se zlomenou rukou za volantem si nechal vzít řízení až ve chvíli, kdy se nám rozbily brzdy. Zpět do hotelu jsme tedy dorazili až k večeru. Dlouhé a náročné svozy jsem sice při tomto závodě předpokládala, ale ne z padesátého kilometru. Pak že lítání v Quixadě je hračka!

    Čtvrtý den závodu jsme už po cestě na start kolem osmé hodiny viděli odlétat na trať místního borce se jménem Ceará. To ve mně vzbudilo naději na pěkný letový den. Ale záhy po vystoupení z auta jsem pochopila, že fouká pro změnu moc. Další odpoledne u bazénu a představa posledního závodního dne mě "trochu" znervóznila a začala jsem hledat možnost jet po závodě ještě létat do Patú, asi 150 kilometrů vzdáleného letového terénu, odkud se také létají pořádné tratě.

    Pátý a poslední závodní den jsem se snažila zachovat klidnou hlavu. Na start jsme přijeli asi v osm ráno a už se začínaly tvořit kumuly nad kopcem. Obvyklá doba startu na přelet v Quixadě bývá kolem desáté, a tak jsem řešila, jestli není moc brzy. Ale kumuly vypadaly už celkem pěkně, i když ne zrovna vysoko a já se z obavy, že vítr zesílí, rozhodla odstartovat už v 8:45 hodin. První část letu jsem si jen tak letěla, nikam nespěchala a snažila se nepřistát. Po první hodině a půl letu, když se základny mraků konečně trochu zvedly, jsem začala být trochu sebejistější. Na přeskocích jsem upíjela Isostar z camelbagu a odpočítávala kilometry do svého vysněného cíle Cashuera Grande na 247. kilometru. Cestou mě trochu zaskočila dvě pohoří, která jsem se vzhledem k silnému větru snažila přeletět co nejvýš. Za jedním z nich jsem se ale přes veškerou snahu dostala pod úroveň vršků a hodně jsem si oddychla, když jsem se opět vyškrábala pod základnu.

    Opravdu horké chvilky přišly až na dvoustém kilometru, kde začíná náhorní planina. Před jejím zlomem jsem se dostala dost nízko a vítr byl opravdu silný, a tak jsem si tak couvala ke kopci zarostlému křovinami zvanými "karačinga" bez možnosti přistání a neměla ani tušení, co budu dělat, když nenajdu stoupák. Naštěstí se stoupák dostavil a já si ho v tu chvíli opravdu vážila a nepustila ho až do 2400 metrů, což byla asi nejlepší výška z celého letu.

    Když jsem před třetí hodinou přelétala svůj cíl, hulákala jsem radostí, ale protože s jídlem roste chuť, začala jsem okamžitě toužit po třístovce. Vzhledem k tomu, že cesty byly většinou jen prašné a nebyla jsem si úplně jistá, zda letím nad tou správnou, oddychla jsem si, když jsem pod sebou zahlédla černý džíp a uslyšela z vysílačky hlas řidiče svozu. Kolem čtvrté hodiny jsem už hypnotizovala čísla na své GPSce, dokud neukázala 300 kilometrů. Krátce po čtvrté hodině už jsem seděla na 302. kilometru a nemohla tomu uvěřit. Na prašné cestě jsem sbalila padák a pak jsem si vzpomněla, že bych si vlastně mohla odskočit. No jo, vždyť já celou tu aféru s plenkama absolvovala úplně zbytečně! Sotva jsem stihla vyběhnout zpět z křoví, už se objevili místní obyvatelé a pozvali mě do svého příbytku na vodu a kolu.




    Zanedlouho dorazil svoz a já, úplně utahaná, jsem se s úlevou uvelebila na zadní sedačce. To jsem ale ještě netušila, že jízda džípem po prašných cestách rychlostí kolem 80 kilometrů v hodině bude nejadrenalinovější částí dne. A navíc jsem si zrovna vybavila Tomášovu historku, jak to vloni jeden svozař s džípem obrátil na střechu. Pěšky se mi ale jít nechtělo, tak jsem se snažila to neřešit. Navíc řidič Dioclasses jel sice rychle, ale po prvních sto kilometrech jsem mu začala důvěřovat. Když jsme přijeli do města Nova Russas (čti nová husa), čekal na nás svozový autobus. Tam už kolovala zvěst, že Portugalec Diogo Pires ten den uletěl obdivuhodných 380 kilometrů. Opravdu smekám! Do hotelu jsme dorazili kolem druhé hodiny ráno, takže konečně žádné válení u bazénu. Další den jsem prospala, protože jsem byla úplně vyčerpaná jak z letu, tak i ze svozu.

    Závod vyhrál Diogo, který měl zároveň nejdelší let - 380 kilometrů. Honza svými vyrovnanými výsledky (co start, to víc než dvě stě kilometrů) vybojoval pěkné třetí místo. Jen Markétka se mi při odpoledních koupačkách svěřila, že se jí Honza už na svatební cestě někde fláká po nocích.

    Já jsem si splnila sen a pokud papíry a tracklog projdou úřední mašinerií FAI v pořádku, budou z toho dva světové rekordy v jednom letu. Snad mi sponzoři nebudou mít za zlé, že jsem vše nechala až na poslední den závodu.

    Ráda bych vám všem popřála hodně úspěchů, štěstí a uletěných kilometrů v roce 2006.