O dva dny později, v sobotu, bylo na Rané vzhledem k trvajícímu pěknému počasí dost lítačů. Termika fungovala nespolehlivě a jen výjímečně se dalo uchytit. Kromě toho vanul o poznání silnější jihovýchodní vítr, takže volba případné trasy byla dnes jednoznačná. Včerejší den se Malinovi povedlo elegantně odletět za Chomutov a tak jsme se domluvili, že zase zkusíme společný let tím směrem. Po startu jsme viděli, jak je snadné pomocí klesáků ztratit rychle výšku a nechtěně přistát dole pod kopcem. Malina zase potkala smůla a mně to mrzelo, protože jsme mohli letět společně. Náhodně jsem chytil pěkný stoupák a hned se ke mně přidaly ještě další dva padáky. Jednoho jsem hned poznal - to je přece Fanda Doušek se svým novým Avantem; druhý byl nějaký kluk na Limitu a oba točili šikovně. Jenže v jednu chvíli ze stoupáku povylétli a když se do něho vrátili, už jej pořádně neustředili. Stoupal jsem nepatrně rychleji a dával si dobrý pozor, abych ze stoupání také nevypadnul. Kousek dál západně vytáčel Pepa Brož na novém Addiction a zamířil k Žatci. Večer v Ponorce jsme si vyměnili zkušenosti. Oběma se nám podařilo nastoupat jen 1200-1400 m MSL, což je slabých 1000 m nad zemí. Tam pak termika zeslábla a úplně zmizela. Také jsme v této výšce pozorovali horní hranici oparu, výš už bylo jen temně modré nebe. Oblaky ten den nebyly žádné. Já jsem po vytočení prvního stoupáku zamířil nad elektrárnu, jelikož jsem měl opět napsaný Klášterec s otočným bodem v Chomutově. Avant se ode mne vzdaloval víc doprava, Limita jsem schválně nedoháněl, abych si pomocí něho dělal obrázek o termice před sebou. Elektrárna ani dnes nezklamala, dobrý čtyřmetr mě vynesl zase do výšky asi 1200 m MSL. Nahoře byl vzduch zcela klidný, ale pohled na GPS mě udivil. Letěl jsem totiž vzhledem k zemi rychlostí 70 km/h. Limit přede mnou zamířil k Chomutovu a letěl více vpravo k povrchovému dolu. Viděl jsem, jak rychle ztrácí výšku v klesavém proudu a s chutí jsem letěl více vlevo. Tam klesák žádný nebyl, takže jsem v klidu doletěl nad letiště chomutovského aeroklubu, kde jsem s pomocí káňat vytočil další hezký stoupák.



    Na začátku Chomutova, nad Kamencovými jezery, jsem s výškou 1300 m šlápnul do speedu a přefičel město během tří minut. Předletěl jsem všechna auta dole v ulicích a na GPS měl ustálených 80 km/h, což jsem měl s padákem tak asi třikrát v životě. Bez tohoto přístroje bych to ale vůbec nepoznal - let byl klidný, bez jediné turbulence a z výšky se přece jen rychlost odhaduje hůř. Za městem jsem ale potkal hutná klesání, s nimiž jsem se dostal kriticky nízko. Kdybych byl našel ještě jeden či dva pěkné stoupáky, bylo by dosažení Klášterce přímo hračkou, ale první vršky na úpatí Krušných hor rozrušovaly proudění větru a termika byla zcela neustředitelná. Letěl jsem ještě asi 8 km téměř svahováním po lesnatém hřebeni a u mé oblíbené vesničky Místo jsem v silném větru takřka couváním přistál. Tak jako tak jsem byl opět velmi spokojený, i když přelet trval jen 50 minut včetně kratšího svahování na Rané.

    Ani jsem si žádný protokol nefotil, byl jsem se vlastně proletět jen tak pro radost. Na louku se sjížděli nějací kluci v pubertálním věku na mopedech a vykřikovali "tý voléé, tady spadnul parašutista!" tentokrát jsem ale na zvědavé okouněče neměl pražádnou náladu, protože jsem si vychutnával slunný den v klidu osamělé louky mezi zalesněnými horami. Sbalil jsem bágl, svlékl umatlané tepláky a v odpoledním téměř třicetistupňovém horku, naboso v sandálech a epesních trenclích vyrazil procházkovým tempem po silničce vstříc obětavému Mírovi, jenž doprovázen dalšími našimi kamarády - Alenou a Martinem - mi jel svým Tranzitem naproti. Cestou zpátky jsme uviděli u Břvan přistávat Toma Starého, našeho bývalého kursistu z letošního června, který už dělá první přeletové pokusy, a vzali ho do auta taky. Už jsme vjížděli do Rané a pod bývalou Zorou tam balil nějaký přefouknutý Němec svůj padák. Míra zastavil a ptal se, jestli chce vzít ke Skleníku. Já si dělal srandičky, že Němce nemám rád a ať nikoho nebere. Ale ovšemže s námi jel. Nikoho z nás nenapadlo, že druhý den ve stejný čas už nebude naživu. Zabil se při startu do termického poryvu při křivém nahození vrchlíku, když jej vítr vyzvedl nad zem a po pár vteřinách jím mrštil obloukem do země.

    V neděli, kdy se toto neštěstí stalo, jsme s Malinem zase zkusili malý přelet. Vlastně jsme odletěli pryč a samotnou nehodu jsme neviděli. Letělo se nám špatně, protože termika už byla opravdu slabá. Bylo zcela jasno, ani plochý kumulek, nic. Za elektrárnou měl Malin výšku 150 m nad zemí, já s bídou 80. Elektrárna dnes nepomohla. Teprve široká pole za ní trochu dávala a umožňovala mi udržet se jakž takž ve vzduchu, což se už rozhodně nepovedlo jednomu žlutému Treku, který odletěl s námi, ale přistál hned u elektrárny. Nám s Malinem popřálo štěstí a zvedli jsme se asi do tisíce metrů, odkud jsme pak klouzali přes Havraň směrem k Chomutovu.

    Malin letěl asi minutu za mnou - já za Havraní potkal takový klesák, že jsem byl v mžiku na zemi na poli u Starého Března. Malin to všechno viděl, letěl za mnou a - měl tam stoupák! Ale protože je to kamarád, stočil výšku a přistál u mně, což mi udělalo obrovskou radost. Při balení křídel jsme si říkali, jaký obrovský vliv na bezmotorové létání má náhoda, jak jsme právě prožili. Malin ještě před přistáním vypátral v Březnu hospodu a do ní jsme zamířili. Při výborných bramborácích a pivu jsme telefonovali na Ranou klukům, aby pro nás přijeli. A to už jsme slyšeli od nich smutnou zprávu, že se tam "někdo zmastil". Říkal jsem si, to zase byly problémy s tlačenicí ve vzduchu, špatně se vyhýbali a někdo tam vrazil do kopce a zlomil si ruku. Když jsme však přijeli na Ranou, všechno jsme se dověděli a bylo nám z toho nanic. Ve mně zůstával krásný pocit z několika dní, kdy se dalo báječně létat; avšak docela bych si rád odpustil hořkost nad úplně zbytečnými nehodami.