Austrálie zdá se totiž být smetištěm dějin levicového dělnického hnutí. Agresivní komunističtí a ultralevicoví agitátoři, aparátčíci a také, řekněme, naivní levičáčtí pomatenci z Řecka, Chille, Nikaragui, Itálie, Anglie, U.S., Kanady a odjinud, veškerý tenhle levičácký odpad, který nenašel pro svou ideologii úrodnou půdu doma našel útulek v Austrálii. Útulek i nezvykle úrodnou půdu pro pěstování své socialistické ideologie. Natolik úrodnou, že jejich mluvčí a stoupenci měli až donedávna většinu v našem parlamentu. Formulovali tedy i imigrační zákony v době, kdy jsem o vystěhování do Austrálie zažádal.


    Ve výčtu místních levičáckých pohrobků jsem zaměrně neuvedl české, maďarské, slovenské, ruské, polské a rumunské bolševiky, kteří sem přijeli a přijíždějí v důsledku politických převratů v jejich zemích. Ti sem totiž nepřijíždějí rozdmýchávat třídní boj, ale "na zasloužený odpočinek". Po dlouholeté oddané službě svým stranám přicházejí užívat nahromaděných výdobytků českého, maďarského, slovenského a toho kterého proletariátu. Politika je u nás nesmírně výhodný a výnosný business. Nevelký investiční vklad, zanedbatelné provozní náklady, minimální riziko, nulová zodpovědnost a potenciál velkých zisků. Jakkoli bývalé východoevropské komunistické garnituře jde stejně jako jejich místním aktivním soudruhům jako vždy především o prachy, jejich politické ambice, či přesněji ambice na podnikání v politickém businessu, jsou příliš křiklavě kompromitovány jejich vlastní minulostí. Levičáci se jich straní z obavy, že i jinak politicky zaostalý a od přírody důvěřivý Australan by mohl začít uvažovat nad skutečnými motivy své Labour Party (Dělnická strana - donedávna nejsilnější strana v zemi). Liberální a pravicové strany pak mají vůči nim výhrady řekněme zásadně principielní.


    Well, nezbývá jim tedy, než držet se více stranou. Alespon většině z nich. Vzpomínáte tu ambiciózní českou televizní hlasatelku, která kdysi uváděla pořad "Dostaveníčko s přáteli"? Ten politický škvár a lepkavý superkýč, ve kterém se drala do řiti zasloužilým budovatelům komunismu a jejich nejzasloužilejším vůdcům, zalykajíc se přitom jejich ideologickými výměšky v orgasmických záchvatech své bezbřehé oddanosti? Nuže, nyní Australanka, máte tady u nás stopu tím, že si své jméno poangličtila. Well, přeju jí, aby úspěšně prošla procesem metamorfózy a pochopila nakonec alespoň něco z učení filozofa T.G.Masaryka, ke kterému se teď tak okázale hlásí na stránkách svého magazínu Australsko-českého spolku, který tu dnes vydává a kterým politicky vzdělává a povznáší své bývalé třídní nepřátele.

    Mezi zdejší aktivní bolševiky a extrémní levičáky patří jednak skuteční levicoví fanatici (především Řekové a Jihoameričané), a pak ambiciózní političtí profitáři, mnohdy vycvičení a dříve podporovaní a řízení přímo Moskvou. Takovou byla např. celá smetánka Britského odborového hnutí. Poté, co jim Margaret Tatcherová šlápla doma na prsty, převelela je Moskva k nám a dnes ovládají australskou Labour Party. Ta se u moci udržela po desetiletí s krátkou přestávkou na přelomu 70. a 80. let! Před třemi lety, kdy už skutečně nebylo z čeho dále rozdávat a uplácet masy voličů a když už se nedalo dále přijatelně zdůvodňovat, proč se loď potápí, to konečně vyhráli v parlamentu Liberals.

    Bezprostředně po volbách jsme se však vrátili o 15 let nazpět. Do období absurdních, nesmyslných a destruktivních stávek, kterými levičácká politická mafie v zápasu o návrat ke korytu zase mistrně zneužívá důvěřivosti Australanů a jejich lenivosti ptát se a přemýšlet nad případnou odpovědí. Vůdci odborů tak využívají dlouhodobě a cíleně pěstované intelektuální "nezralosti" australského dělníka a jeho pro mne až neuvěřitelné politické naivity a ignoranství. Odborové hnutí má obecně nepochybně své opodstatnění ve vyvážené společnosti. U nás bylo však zneužito a zpolitizováno do té míry, že lze mnohdy hovořit o totalitním řízení přinejmenším uvnitř Unie. Well, mohu se nepochybně mýlit. Avšak jejich heslo, kterým své ovce ovládají - "Jsem dělník, kdo je víc!" mi, není divu, nahání hrůzu.

    Nedávno se jedna z našich největších přístavních společností dostala v důsledku dlouhodobého vynuceného podbízení se Unii přístavních dělníků na hranici bankrotu. Unií vydíraný management společnosti se před měsícem rozhodl k zoufalému kroku a otevřeně se proti Unii postavil. Proti Unii, která dosud absolutně a totálně ovládala a řídila veškeré dění v docích a vydírala přístavní společnosti i jejich zákazníky neurvalou silou.