V úterý bude Pepanos vlekat kursíky na letišti a tak bych mohl zkusit se taky nechat v poledne zvednout. Nejsem na létání z navijáku vůbec zvyklý, ale proč to taky nezkusit.

    Dvakrát jsem se nechytil a Pepa už je od rána pěkně utahaný. Franta Salava nezištně položil lžíci od rozjedené polévky a přifrčel bleskově na letiště. No a povedlo se mi se konečně zachytit. Slaboučký stoupáček vedle runwaye zesílil a za chvíli už mám 1500m a šinu si to k Hazmburku. Mířím nad ohromné obilné pole a tam jsem kromě nepříliš silného stoupání potkal i Yehudu, který startoval asi půl hodiny přede mnou. První otočňák mám kdesi za hradem, a tak se tam vydávám. Opět se tam začínám zvedat, ale vítr mne snáší zbytečně daleko. Klidně jsem si toto rameno mohl napsat o 5km delší, no s tím už se nedá nic dělat. Zato na druhý bod kdesi za Labem východně od Litoměřic to bude fuška. Nikdy jsem ještě nedoletěl mnou napsaný trojúhelník a už pomalu začínám mít z této disciplíny fóbii. Tak dnes hezky pomalu, nespěchat a na jistotu. Je to šílené protlačování proti větříku, mám pocit, že se vůbec nepohybuji, sotva dotočím, jsem jen o kousíček blíž k postupovému cíli a k tomu přede mnou na zemi všude tma.

    Náhle se nad Terezínem začala vytvářet díra v mraku. Bože, jen abych se tam doplazil s nějakou výškou. Šlapu Addictionovi do speedu a hurá, kousek od Terezína se konečně zase blížím výš k základně. Směrem k otočňáku sice žádné známky termiky, ale v duchu propočítávám, že bych to snad mohl stihnout tam i zpátky. Zase zaléhám do sedačky a před očima mám jen obrazovku GPS a očima tlačím na zatraceně pomalu se pohybující bod, k němuž mířím. Sotva se kursor dotkne hranice 400m od waypointu, prudce stáčím doprava směrem na Roudnici. Je to 15km do cíle, to se doklouzat z této výšky nedá, kór když potkávám nad Labem klesáček. Loni při letu z Roudnice k Děčínu jsem se zvedal tamhle nad tou pískovnou JV od Terezína a teď tam zase praží slunce. Mastím to přímo tam, ale ouha, jde to jen dolů a vario bučí a bučí. Proklínám celý svět a zasr… trojúhelníky. Nová verze chytrostí od Garmina mi hlásí, jaký klouzák potřebuji k dosažení cíle a hned vedlejší okénko mi škodolibě sděluje můj klouzák aktuální. Tedy: potřebuješ klouzavost 8, ale v těchto místech máš 3, řehtá se na mne stroj. Mířím k obrovskému poli, ale výšky už vážně není nazbyt a na jeho okraji mám odhadem 150m. Dva kilometry přede mnou si v kiláku vesele poletuje Pepanos a já si tady snad sednu!!! Pět kilometrů od cíle!!!

    Ťuk, ťuk, konečně se to začíná trochu hýbat. Tak tebe hošánku, ty nuličko zlatá, nepustím za nic na světě. Opatrně se posunuji pod Pepanose, stoupání zesiluje, až je zněj nejsilnější výtah dne, něco přes čtyři metry. Výskám radostí a fofrem si letím marknout cíl svého prvního dokončeného 45km dlouhého FAI trojúhelníku. S obrovským přebytkem výšky se ještě chvíli kochám nad Roudnickým okolím a pak už jen na zem, pozdravit se s Míšou Machartovou u navijáku a pak sednout do auta a sjet pro Yehudu, který si udělal výlet na Ranou. Moc pěkný den.

    Ve středu to nevypadá nic moc, ale stejně se zase vydávám do Roudnice, po včerejšku velebím zdejší naviják. Chystá se sem i Karel Vrbenský a Honza Habermann. Když se Karel blížil k letišti, neporozuměli si s Frantou Salavou v telefonu a Karel si dojel přes letiště, na němž probíhal normální provoz, autem až k navijáku, což Frantu tak vytočilo, že ho poslal do pryč a bylo dost dusno. Musel jsem je uklidňovat oba. Franta si ale skočil na oběd a když se vrátil, byl to zas náš taťka. Tak rychle do vzduchu! Musel jsem vymyslet pro Honzu trať, kterou by překonal včerejší Frantouškův supervýkon. Aby si udržel vedení v poháru, musí teď Honza dát cílák 120km. Už to, že půl sezóny vedl profi kategorii v konkurenci samých závodních RS a RX a jak se všechny ty brusy jmenují na béčkovém Addictionu je nádhera, ale nevzdává to a bojuje. Tak jsem mu vytýčil cíl ke Kraslicím, Honza přiběhl na poslední chvíli, zdrhal z práce a následky prý budou.

    Připraven jsem první a tak bez čekání na lano. Vedle nás vlekali větroně, bylo to trochu náročnější na koordinaci letištního provozu a museli jsme točit levé okruhy. Po odepnutí tam byla nulička až metr, nechal jsem se snášet za letiště, ale neudržel jsem to. Vydal jsem se na trať s mizernou výškou, a tak taky po asi osmi kilometrech přiřachnul. Rychle jsem vyhledal v GPS jméno nejbližší vsi a volal Frantovi, zda-li by pro mne nesjel, bylo teprve asi půl jedné, že bych dal ještě jeden pokus. Franta sednul do své Formule 1 a než jsem došel k silnici, byl u mě. Pozoroval jsem trápícího se Honzu na druhém břehu Ohře a při cestě zpátky jsme se vysílačkou dohodli, že ho můžeme naložit. Vyhnil přeně v okamžiku, kdy jsme jeli kolem něj. Blesková akce, naložení a přes pole a brody jsme byli v rekordním čase zpátky u lan. Honza pravil, že deklaruje delší trať a tedy musí jít první, proti jsem nebyl. Chytil se přímo nad námi, a pak už to znám jen z vyprávění:

    Slabota, slabota, plazil se zoufale při zemi, ale bojoval, ve tři hodiny mi rádiem řekl, že je nad Počeradami a točí jako celou cestu jen nuly. Základny se mu dostalo až nad Kadaní! (t.j. po 70km letu!). O Karlovi jsem žadných zpráv neměl, ale viděl jsem ho asi 10 minut po mém vyhnití zvedat se nad týmž polem, kde jsem prvně sednul. Vyprávěl pak, že to vzal severně od Hazmburku, stoupání sice nic moc, ale neklesl pod 1500m. Mně byla celá blesková akce na houby, čapl jsem se až na potřetí, stal jsem tudíž terčem posměchu všech přítomných a když jsem k tomu ve čtyři hodiny už zase balil padák na dvacátém kilometru, do zpěvu mi nebylo.

    Kluci se však drželi zuby nehty a dokonce se kolem páté potkali za Kláštercem, kde měl Karel svůj cíl. Pokračoval dál a dotlačil si to na svou první STOVKU. Honzovi to bylo málo. V nízkých výškách se blížil nad Krušnohorskými lesy k cíli. Bylo už ale pozdě. Riskoval asi hodně, protože přistál 2,5km před cílem uprostřed lesa na mýtinu velikosti tenisového kurtu a přiznává, že měl dost velkou kliku, že to dobře dopadlo. Nejmenovaný telefonní operátor na "O" v těch horách signál neposkytuje, a tak jsme se o něm dozvěděli až v osm večer. Když jsem ho v 11 hodin v noci nakládal do auta v Karlových Varech, nevěděl, má-li být smutný či veselý. Cíl sice nedosáhl, ale v tento den uletěl svou letošní druhou stovku (118km), z toho většinu v psích výškách a to je opravdu mimořádný výkon. Zůstává v poháru tedy na druhé pozici, ale jak sám říká, všeho do času.

Pokračování příště …