V listopadu 1976 jsem provedl svůj třetí seskok na OVP-65 a následujícího roku jsem byl zařazen do sportovního výcviku. Byli jsme jak blázni, o seskocích se nám zdálo i v noci, vedli jsme nekonečné debaty o tom, jaké to bylo. Hltali jsme jakékoliv vyprávění starých paragánů a věřili jsme téměř všemu. Letištěm a seskoky jsme prostě žili, našich odskočených 600 metrů byla závratná výška a pohled na seskok z výšky větší nás uváděl v závist a úžas. Plnili jsme, někdy lépe, někdy hůř, osnovy výcviku a s úžasem jsme sledovali seskoky sportovců na barevných padácích typu PTCH.

    Po čase jsme se zúčastnili leteckého dne v Brně (to bylo ještě na Slatině) a nezapomenutelným zážitkem byl pro nás speciální seskok pana Valtra Studeného z Jihlavy, který předvedl několikanásobný odhoz záložních padáků, slovy 3x v jednom seskoku. Potom otevřel hlavní a na něm přistál. To bylo něco. Prakticky to vypadalo tak, že ihned po výskoku z AN-2 otevřel na zádech padák první, ten odhodil a otevřel další. Všechny tři, co odhazoval, měl na břiše, na zádech hlavní a vypadal jako neforemné monstrum. Pro lepší orientaci pro diváky měl každý vrchlík, co odhodil, jinak barevný. Nezapomenutelný zážitek.

    Čas plynul, my plnili výcvikové osnovy a stále jsme se zdokonalovali. Je krásný den a my jedeme linkovým autobusem na seskoky do Jihlavy a moc se těšíme, protože se bude skákat z Brigadýra (neboli z L-60) a táhneme s sebou nové OVP-68. Budou to naše první seskoky na tomto typu. Jsme na letišti.

    Skáče se a brzy přichází i řada na mě. Po ustrojení a kontrole jdeme do letadla a já jsem připraven splnit úlohu 10 sekund s ručním otevřením na stabilizátoru. Dozorčího doskokové plochy má již výše zmíněný Valtr, řídícího má Minda. Další legendy, Kolář, Rychťák, Beránek, očumují z povzdálí.

    Stoupáme pomalu do výšky 900 metrů a já to vidím dnes jako v ten den. Jsem připraven, ale jakási nejistota tam je. Uchopuji nacvičeně červený uvolňovač a na pokyn vysazovače opouštím letadlo.

    Počítám 121 až 130, tj. 10 sekund a otvírám. Něco bílého mně přejede po obličeji a najednou je nade mnou nalitý vrchlík bílého záložáku. Já blbec, otevřel jsem místo hlavního padáku záložák! Jak říkáme: co už včíl. Nějak jsem se zorientoval, jsem nad letištěm, určitě se trefím na plochu. Najednou HRRRRRRRRR-CVAK a pojišťovací KAP-3P mně automaticky otevřel padák hlavní. Vše se vysypalo pod nohy. Hned mě napadlo, že je další průser a že jsem nedodržel výdrž.

    Ale co teď? Záložák nafouklý, osmašedesátka visí pode mnou a na zem daleko. Řídit se nedá. Vůbec neuvažujíc, co by se mohlo stát, vytahuji hlavní padák do klína a naučeným způsobem ho odhazuji jako záložák 45 stupňů po větru od sebe. Po dvaceti vteřinách mám oba padáky naplněné nad sebou. Odepínám a zahazuji záložní padák a na hlavním přistávám do písku.

    Již jak přistávám, vidím, jak se ke mně valí Valtr a hlasitě řve. Zároveň s dopadem dostávám kopanec do zadní části těla a jen slyším: "Tak mladej, nebylo to špatný, ale do řemesla mně fušovat nebudeš!" S úsměvy na všech tvářích si podáváme ruce s tím, že toto se teda večer musí oslavit.