Snad každý pilot PK, ať už začátečník jako já, nebo větrem ošlehaný mazák, touží po tom, aby to měl na startovačku co nejblíže a mohl tam vyrazit třeba po škole nebo po práci, nebo na jeden den, kdy se mu nevyplatí jet na "pořádný" kopec, zvlášť, když nemá auto.

    Inkoust na mém piloťáku pomalu zasychá a na podlaze pokoje překáží batoh, do nějž se přemístily úspory za poslední měsíce, ne-li roky. Splnění předsevzetí odlétat na čerstvě zakoupeném kompletu do konce roku aspoň dvě hodiny je v někde v mlze. Je začátek prosince. Stmívá se už po čtvrté hodině, ale dneska je jasno, takže by to mohlo vydržet i do půl páté. Ze školy jsem přijel ve tři čtvrtě na tři. Házím do sebe oběd a za pět tři už sedím na kole, na zádech batoh. Vyrážím na Kozinec - tak 50 minut rychlé jízdy - rychle to rozbalím, jednou sletím a domů trefím i po tmě. Pro uspokojení touhy to začátečníkovi stačí.

    Asi po 10 minutách projíždím vesnicí v údolí. Na svahu naproti se nedávno kácelo - už tehdy jsem o tom přemýšlel, ale dřevorubci nechali nahoře řadu stromů a uprostřed svahu druhou. V duchu jsem si přál, aby dílo dokonali. A taky že jo! Koutkem oka zavadím o onen svah. Něco na něm je jinak. Řada stromů nahoře je pryč. Ze střední řady zbyl ještě jeden, zrovna uprostřed svahu, ale obletět by se asi dal!



    Blesková změna plánu. Vítr vane správným směrem. Objíždím vesnici, kolo zamykám a házím do křoví a už funím do kopce. Možná zjistím, že to je blbost, ale aspoň budu mít jistotu. Za pět minut už stojím nahoře a snažím se přemoct zklamání. Kácelo se tu opravdu nedávno, takže je to tu samý pařez, ležící kmen, spousta větví. Tak tady rozhodně neodstartuji. Jelikož se však nerad vzdávám a touha po létání je veliká, jdu se podívat dál, jestli by se přeci jenom kousek volné plochy nenašel. Až na opačné straně paseky nacházím jakž-takž uklizený plácek - když přeskáču tyhle větve, oběhnu támhlety pařezy, tak támhlety keře už přeletím nebo přeskočím. Vztyčuji větev s fáborkem a nějaký čas pozoruji, jak si s ním vítr hraje. "Zkušenost", absťák a touha po dobrodružství mi říkají, že podmínky už nemůžou být lepší.



    Rozbaluji svého Fidese a zjišťuji, že i tady je těch pařezů nějak moc. No, tady to ucho může ležet přes tenhle pařez, tadyhle ten pařez udělá jen menší bouli, tahle větev to tady jen trochu nadzvedne, však on se vrchlík nafoukne. Zkouším křižák. Ajaj, větvička ve šňůrách, vrchlík padá na stranu. Když se ho snažím narovnat, zjišťuji, že pod sněhem je ukryto víc roští, než se zdálo. Pět minut a šňůry jsou volné. Další pokus - dalších pět minut. Tak znova. A ještě jednou. Hmm, tak tady ne, odnesu to támhle na pole a rozběhnu to.

    Všechen ten nepořádek tady prostě přeskáču s padákem nad hlavou. No, tady je čisťoučko, to je paráda, takže předklon a dynamicky. A už je Fidesek nad hlavou. Nebo ne? Co mě to táhne ke straně? Á, zase větvička, vrchlík padá na kupu modřínových větví. Za minutu vrchlík vyprostím a nesu chumel na čisté pole. Za půl hodinky už jsou šňůry napnuté bez jediné větvičky. A zase běžím, míjím kupu větví, přeskakuji jeden pařez a obíhám druhý. Chyba. Vrchlík je zase na zemi. S tím běháním to taky nepůjde. Musí to jít odsud, však už jsem snad všechny větve odházel. Křižák - Fides nad hlavou - a zase větvička. Tak dost. Naposledy a jdu dolů pěšky!

    Zvedá se symetricky, šňůry bez větví, otočka, tři kroky, hop přes pařez, noha dělá prázdný krok - teď už se asi nevrátím. Já letím! Rychle mezi stromy. Vejdu se v pohodě. Otáčím to doprava podél svahu a cítím, že mě vítr asi trochu zvedá (ne, nemám vário, takovou zbytečnost, jsem přeci jen chudý český učitel). Jenže nemůžu letět tímhle směrem, ve vesnici se přistát nedá. Otáčím to opačným směrem, ale co to? Nějak rychle to tady klesá, tamten směr byl lepší, znovu otočka. Jenže při tomhle zbrklém začátečnickém otáčení nějak moc ztrácím výšku. Baráčky ve vesnici jsou nějak větší. Tohle špatně skončí, bude to tamten dvorek, nebo tahle střecha? Hlavně ne támhle to vedení! Rychle zpátky. Ale při další otočce už určitě skončím a na té střeše.

    No tak Slávku, uklidni se, tak nízko ještě nejsi. Pracovat v časové tísni mi nikdy nedělalo problémy. Začínám uvažovat produktivně. Vracet se tedy nebudu. Na druhý konec vesnice je to přeci jen daleko, ale co ten palouk vlevo za silnicí? Otáčím to mírně doleva, ne na ten komín jsem vám fakt nešlápnul, ještě že nejede žádné auto. Přistávám třemi kroky jako profík do mírného protisvahu. Obracím pohled k nebi se slovy díků a jsem rád, že jsem nikomu, včetně sebe, a ničemu neublížil.



    Koukám na výškoměr na hodinkách (zas takoví žebráci ti učitelé nejsou); nahoře na poli ukazoval 450m, tady ukazuje 330m. A ta pastvina, kam jsem chtěl původně přistát, je určitě ještě o dobrých deset metrů níž! Javorový to není, ale je to skoro desetkrát vyšší než ten bobek, kam jezdím Fidese provětrat při západním větru. A hlavně: 3km od domova!



    Až se trochu vyčasí a zaduje ten pravý vítr, vylezu tam zas. Už nebudu dělat ty začátečnické chyby. Teď, když koukám na fotky, nechápu, jak jsem mohl tu přistávačku minout. Myslím, že tam bude i dobrá svahovačka, jen nesmím zas ze strachu letět moc od svahu. Držte mi palce, ať můžu ještě zasednout za bednu, abych vám o tom poreferoval.