Již od chvíle vyhlášení termínu a místa letošního MČR jsme se těšili, jak si pojedeme vyzkoušet pro všechny neznámý terén ve Slovinsku, nesoucí název Pohorje. Samotné jméno tohoto pohoří evokovalo pocit pěkného létání. Vyhlášení místa konání prvního kola MČR však jakoby řeklo počasí, kde má letos být tlaková níže a velké množství oblačnosti. Odjezd na průzkum jsme tedy od března neustále odkládali, až se přiblížil termín samotného závodu. Ještě týden před začátkem závodů bylo několik státních svátků, tedy volných dnů ideálních pro létání, pro vyzkoušení nových terénů. Mráček v meteorologických mapách neustále seděl na východě Alp ve Slovinsku. Podle staré univerzální zásady "je třeba létat, když to je a kde to je" jsme každý den odkládali odjezd a poletovali po Beskydech.




    V úterý se konečně zkazilo počasí i u nás. Volný den jsme se rozhodli využít k rychlému přesunu do Slovinska, jež skýtalo naději na alespoň dva dny létání před začátkem soutěže. Naše bílá Š120 překonala vzdálenost do Slovinska překvapivě snadno a rychle. Nutno však dodat, že to bylo mistrovským uměním řidiče, který využil každou nabídnutou šanci pro zavěšení se do větrného pytle za projíždějícím autobusem, včetně precizně naplánované strategie tankování. Do nejvyššího bodu Alp jsme nastoupali s prázdnou nádrží, doplnili PHM a dolů do Slovinska dojeli již bez motoru, ale s plnou nádrží. Po přejezdu Slovinské hranice nás mírně překvapovaly billboardy hlásající něco ve smyslu "naši otroci naše budoucnost", "…boj proti práci otroků" a nápisy "otrok v autě". Po příjezdu na hotel nás naprosto dostala položka v ceníku hlásající, že můžeme mít na pokoji otroka za příplatek 1 euro. To bylo proti českému způsobu života, takže jsme samozřejmě těchto nabídek nevyužili.

    Ráno jsme se probudili pod oblohou se 7/8 Ac. Spojili jsme se s organizátorem Marjanem Brglezem, který nás seznámil s okolními terény, místy pro přistání, startovišti, ale především s výborným vínem vlastní produkce. Poté co si ověřil, že jsme otevřeni novým myšlenkám, jsme dostali radu. Řekl, že musíme změnit filozofii našeho létání, oprostit se od nutkavé potřeby přistávat v rovinách a zcela bez obav přistávat kdekoliv v horách bez ohledu na směr větru, zkrátka vždy proti kopci. Na našince představa přistání v horách působí přímo zhoubně. Ale jak jsme později zjistili, Pohorje nejsou Beskydy a mohou si zde dovolit na vrcholu kopce postavit např. fotbalový stadion, koupaliště nebo obrovská rovná parkoviště. S ubývajícím vínem ubývalo také oblačnosti, takže jsem se kolem druhé hodiny odhodlali vyjet na startoviště Veliki vrh (WGS84 N46.4406333333o E15.4428166667o) a okusit slasti místních hor.

    Na startu svítilo sluníčko, kumuly tvořící se vpravo od startu utíkaly zprava téměř kolmo na směr startu, přímo nám nad hlavu. Na startovišti téměř nefoukalo nebo jen mírně zavanulo. Byli jsme tam sami, jen místní lesník vysekával trávu a pařezy. Po hodině stání na rampě, kdy jsme si nebyli jisti startem, se podíval vzhůru a řekl, že je to dobré. Neváhali jsme ani vteřinu a oba s Lukášem jsme tam hned po sobě skočili. Startoviště bylo poměrně široké, dostatečně strmé, orientované na jih, v nadmořské výšce 1270 m, avšak v průseku s poměrně vysokými smrky po stranách. Startuje se z rampy široké cca 4 m a dlouhé přes 10m. Na začátku je rampa cca 1m nad zemí a končí na zemi. Myslím, že jde odstartovat i vedle rampy přímo ze země.





    Start proběhl bez problémů a po krátkém letu jsem nalétl mírné stoupání. Nepříjemně však působil fakt, že točení bylo nutno zahájit v tak malé výšce nad terénem, která v případě, že by stoupák dále nepokračoval, již umožňovala jen bezprostřední nasazení na přistání. Což na druhou stranu nebyl problém, protože terén nabízel velké množství drobných louček vhodných pro pokus o přistání. Nezbývalo, než začít intenzivně pracovat na změně naší filozofie létání.

    Při prvním letu jsme podlehli nutkání letět stále dál od kopce do rovin, což nemělo pozitivní vliv na výchozí pozici při točení, protože se terén stále svažoval jen mírně. I přes 900 m převýšení mezi startem a přistáním jsme neustále řešili otázku, jestli přeletíme ty stromy před námi. První stoupání, které se nám povedlo využít, bylo nad vesničkou Kebelj. Dostup byl však malý a postaru jsme pokračovali dál dolů do rovin na přistávačku, kde jsme opět nalezli stoupání a konečně jsme vytočili alespoň výšku startu. Při přistání jsme zjistili, že domněnka, že přistávačka je krátká a z kopce, byla správná. Přesto jsme se tam vešli. Hned po dosednutí jsem si objednal brzdicí padáček značky Lubin, který jej obratem dodal.

    Přistání se nachází poblíž Gostišče Sovič v obci Čadram v nadmořské výšce 370 m (WGS84 N46.3861615364o E15.4578873387 o). Někteří z nás, třeba já, si vzpomněli, že u jednoho z penzionů nabízejících ubytování byl také jídelníček s menu vycházejícím v přepočtu za 100,- Kč (byla totiž středa a penzion na přistávačce, kde jinak vaří výbornou pizzu, měl zavřeno). Vydali jsme se hledat penzion Janez s dobrou kuchyní a velkými porcemi. Vyzkoušeli jsme maso na žáru (velký tác zespodu ohřívaný plamenem svíček s horou několika druhů masa, příloh jako hranolky, rýže a zelenina pro 2 slovinské osebi nebo pro 3-4 české osoby).

    Po dobrém jídle jsme šli ubytovat Lukáše do kempu organizátorů, kde jsme byli velice vlídně přijati. Z našeho lesníka se vyklubal místní rogalista, který naše první setkání zřejmě vylíčil ostatním velice barvitou a zábavnou formou.

    Důsledkem bylo pozvání k Janez GRM - PREDSEDNIK SVETA Kebelj (česky k Jiřímu Bušovi - starostovi Kbelj, anglicky k Georgi Bushovi - PREDSEDNIK SVETA). Teklo Laško pivo, rakija, klobásy, rajčata, chléb, sýr, vše domácí produkce od Janeza Grma, servírovala jeho příjemná žena s krásnou dcerou. S nápoji jsme chvíli váhali, ale po zjištění, že ve Slovinsku je povoleno 0,5 promile alkoholu, jsme váhat přestali. V příjemné česko-slovinsko-anglicko-slovenské konverzaci se vysvětlily pojmy jako: otroci = děti, plohe = malá bouřka, nevihte = velká bouřka, piha = fouká, fouká = to co se v češtině nazývá "píchá" a že píchá burja ve skutečnosti znamená jen brízu.

    Při plánování cesty jsme dlouho sháněli ubytování s připojením na internet. Na místě v krásném hotelu jsem zjistili, že místní teletext je natolik dokonalý, že poskytuje aktuální informace o počasí včetně prognózy výškového větru, aktuálního větru na okolních kopcích, prognózy termiky včetně zastoupení druhů oblačnosti a síly stoupání. Bohužel jsme tady denně viděli dvě slova - plohe a nevihte.

    Ráno dulo jako kráva, ani teletext nám to nevyvracel . Místní nám doporučili, že za silného JZ větru je nejlepší startoviště Konjiška gora, vysoká pouhých 860 m n.m. (WGS84 N46.3347166059o E15.3467098873o) poblíž nedalekých Slovenských Konjic.



    Kopce jsou zde protkané skutečně složitou spleticí cest, přesto jsme startoviště nakonec našli. Byl to opět průsek v lese orientovaný na JZ, podstatně menší než na Velikém vrchu, přibližně pro 20 křídel, ale výrazně strmější. Startuje se ze země do úzkého strmého a krátkého průseku. Foukalo sice svižně, ale zato přesně směrem na start. Závody začínají již pozítří. Telefonicky jsem se ještě ujistil, že kopec nemá žádná specifika v silném větru, že se skutečně na návětrné straně nedá přistát, že je nutné nastoupat do 1300m a doklouzat 10 km po větru na přistání v Čadram. Po startu mě trochu překvapilo, že ani v silném větru, kdy na startu foukalo cca 10 m/s, to moc nenosilo, což se vzápětí vysvětlilo tím, že startoviště bylo schováno za malým hřebínkem a hřeben byl nafukovaný více západně.



    Pomohli mi ptáci, se kterými jsem svahoval výběžky a plošky natočené na západ. Pomalu jsem takto nasvahoval na zboku obtékaném hřebeni do 1200m, přičemž jsem chvílemi i při 50 km/h couval. Říkal jsem si, že v takovém větru by to chtělo hodně velikou louku na otevřeném prostranství. Chtěl jsem po hlavním hřebeni popolétnout směrem na JV a dostat se tak blíže k rovinám. Bohužel z boku nafukovaný hřeben nenosil. Na straně, která měla být nafukována, houstl v předpolí les a zcela jistě se zde nedalo přistát. Vrátit se na nafouknutou část jsem již nemohl, vpravo se nedalo přistát, musel jsem tedy do rotoru. Kupodivu byl velice klidný, čekal jsem silnou turbulenci, ale klesání i přes velikou rychlost cca 10m/s bylo opravdu klidné. U Slovenských Konjic jsem si našel krásnou louku, na které jsem přistál. Turbulence se nakonec dostavila, ale byla pouze od 200 do 10 m nad zemí. Chvílemi jsem měl pocit, že jsem naučil křídlo mávat.