Tímto článkem nechci obhajovat chybu, kterou jsem udělal, kterou spousta lidí viděla a přitom jim tuhla krev v žilách. Ale už se stalo.

    V roce 1977 po splnění "vlastenecké povinnosti" jsem se začal věnovat nejprve horolezectví. Mým idolem byl Radovan Kuchař, jeden z našich nejlepších horolezců. Kdysi řekl: "Přitažlivost horolezectví spočívá v neustálém překonávání přírodních překážek a v překonávání vlastní slabosti" a dodal "hory jsou štědré na štěstí". I když jsem panu Kuchařovi nesahal ani po kotníky, vždycky mě balancování na hranici volného prostoru lákalo. A protože bydlím blízko letiště, dostal jsem se i k parašutismu. Po skoku z letadla se volnost prostoru proti horám obrovsky zvětšila, ale jenom na velmi krátkou dobu.

    V roce 1983 jsem s kamarádem začal snít o rogale. O rok později se sen splnil a my jsme si přivezli první rogalo vlakem z Havířova. Do dnešní doby nedokážu pochopit, jak se nám ten 6 metrů dlouhý balík podařilo dopravit domů. Každý jistě četl nebo slyšel spoustu historek o tom, jak mnoho rogalistů začínalo. My jsme měli štěstí a bez vážných zdravotních zádrhelů jsme se dostali do Delta klubu v Přerově. Tady jsme poznali spoustu bezvadných lidí. Mezi ně patřil i Luboš Brázda. Zpráva o jeho smrtelném zranění byla krutá. Tohle jsou nejhorší okamžiky pravdy.

    O startu rogala, o startu padáku, o technice, o psychologii pilota nebo o meteorologii je napsáno hodně knih. Vyučují o tom instruktoři v kurzech. Ale vždy to je záležitost jen samotného člověka, jak se rozhodne. A pak stačí, aby pilot při startu jen jedinou podmínku podcenil. Zlomená noha v kotníku je snad tím nejmenším zlem.

    Tímto bych chtěl poděkovat všem, kteří mi tenkrát pomohli.