Španělsko bylo už dlouho na "Seznamu zemí, do kterých se musím podívat", takže jsem na Lexovu otázku, kam vyrazíme, odpověděl celkem bez váhání. Navíc se mi podařilo sehnat knížku "Spanien für Gleitschirm & Drachenflieger" se slušným popisem asi stovky startovaček a zbývalo jen dohodnout se na termínu ve druhé polovině května, sehnat levné letenky (Praha - Madrid s ČSA za 8400Kč včetně poplatků) a vyrazit. Lexa přemluvil svou manželku Evu, která se obětovala a dělala nám řidiče, takže jsme byli luxusně zabezpečeni.

    Už úvodní příhoda na letišti v Madridu naznačila, na co se musíme připravit. Podařilo se mi zapomenout v letadle mikinu, ke které mám citový vztah a když jsem se ji snažil získat zpět, narazil jsem na pozvolné španělské tempo a minimální znalost angličtiny i u zaměstnanců letiště. Pokoušet se ve Španělsku domluvit anglicky je opravdu marné, nakonec byl účinnější systém "rukama - nohama" , kterým jsem se domluvili téměř vždy. Mikinu jsem nakonec vybojoval, narvali jsme se do půjčeného auta (Citroen Xsara za 1150Kč/den) a vyrazili.

    Vyplést se z Madridu a najít dálnici A6 nebylo úplně jednoduché, obzvlášť když značení silnic na mapě vůbec neodpovídá značení silnic ve skutečnosti, ale kdo hledá … Asi po padesáti kilometrech jsme před placeným tunelem odbočili na silnici M600 směrem na "Monasteiro El Escorial". Přibližně po 6km je vpravo u silnice malá restaurace a za ní odbočuje úzká asfaltka do kopce. Po ní jsme vyjeli podle směrovek "Puerto Malagon" až do výšky 1500m (celkem asi 11km od restaurace) a asi 700m za shlukem směrovek a zákazů jsme zaparkovali u odbočky na prašnou cestu, vedoucí do kopce. Bohužel byla osazena zamčenou bránou a tak jsme dál pokračovali po svých přibližně půl hodiny na malý hřeben přímo nad El Escorialem. Výrazným orientačním bodem je malý zděný domeček nebo pozorovatelna přímo na konci tohoto hřebene. Start je kamenitý, orientovaný na jih a rozložit zde lze jeden až dva padáky. Přestože byl večer (18 hodin), termika pořád ještě fungovala a tak jsme dlouho neváhali. Hezky jsme si tady polétali, ještě v 18:45 zde byly stoupáky přes 3m/s a pohled na klášter El Escorial ze vzduchu je úžasný.



    Oficiální přistávačka je mezi městečkem a restaurací, u které je nutno odbočit. Nám se ji nepodařilo najít a tak jsme přistáli na jedné z luk podle silnice, nezaregistrovali jsme přitom žádné negativní reakce místních obyvatel. V městečku je několik hotelů i kemp, takže jsme našli ubytování celkem snadno.

    Hned na druhé startovačce, kterou jsme ve Španělsku navštívili, se ukázala ošidnost osm let staré příručky - sedlo Cruz de Hierro nedaleko městečka Villacastin je nádherný travnatý hřeben se startem na sever, silnice vede až nahoru, startuje se z obrovské travnaté louky … jenže svist dvacetimetrových lopatek větrných elektráren v zádech nás poněkud rušil, obzvlášť v kombinaci s větrem okolo 8m/s. Takových krásných kopců, zamořených stožáry větrných elektráren, je ve Španělsku spousta a podobný osud hrozil i slavné Piedrahitě. Jen díky vlně mailů a dopisů z celého světa se podařilo Piedrahitu zachránit, nikdo ale neví, na jak dlouho. Samozřejmě z pohledu ekologů je to skvělé, Španělé jsou opravdu mistři ve využívání různých dotací a tuhle využili beze zbytku.




    Asi 28km za Avilou, což je krásné město se zcela zachovalými středověkými hradbami, na silnici N110 (směr Piedrahita, Plasencia) je hora Serrota (2294m), která umožňuje start na sever i na jih. Ta nadmořská výška trochu mate - hory se zde zdvíhají z roviny, jejíž nadmořská výška je okolo 1000m, což je trochu nezvyklé. Tady už jsem naši příručku lehce proklel - avizovaná hodinka cesty na start by ve skutečnosti zabrala nejméně hodinky tři a je jasné, že autor tu v životě nebyl. My jsme si naštěstí cestu zkrátili a v sedle Puerto de Villatorro jsme odbočili jižním směrem na polní cestu a po ní ujeli ještě nejméně další tři kilometry. Pak už to dál nešlo (přesto je Citroen z půjčovny skvělý terénní vůz!), i tak nám polovina cesty k vrcholu zabrala další hodinu. To už nám došla trpělivost a když jsme objevili první svah, na kterém bylo možné odstartovat, neváhali jsme ani chvilku. Neočekávejte zde žádný luxus - startuje se tam, kde je méně velkých kamenů a keřů.



    Termika byla zpočátku dost slabá, ale po chvíli trpělivého kroužení se nechala oblomit. Dost jsem v té chvíli vzpomínal na rčení mistra Suchánka: "Začněte kroužit, termika se dostaví". Možná, že jsme si nevybrali nejlepší období na létání, ale určitě jsme tu byli v nejkrásnějším období roku - hory byly krásně zelené a žluté, všechno kvetlo a vonělo a občas jsme si připadali jako v ráji. Několikrát se mi podařilo najít stoupák podle vůně květin, která byla velice výrazná i 1000m nad hřebenem a vzpomínal jsem na Tenerife, kde jsem hledal stoupáky nad pláží podle vůně opékaných buřtů. Možná by se takhle dalo vylepšit i vário ...

    Serrota je částí pohoří Sierra de Villafranca a podle tohoto pohoří je možné letět buď na SV k Avile nebo na JZ k Piedrahitě. Pozor - sedlo Puerto de Villatorro rozděluje údolí na dvě části, v nichž se směry větru někdy dost radikálně liší.

    Piedrahitu jsme si představovali jako Mekku létání ve Španělsku a byli jsme trochu překvapeni. Je to ospalé městečko, kde sem tam někdo ví o tom, že na kopci létají jacísi blázni, ale jich se to vůbec netýká. Ve Francii či Itálii by na podobném místě stálo pět padáčkářských hospod, čtyři školy, tři cestovky. Tedy ne že by se nám po tomhle stýskalo, jsem rád, že Piedrahite je tímhle businessem hodně nedotčená (alespoň na jaře). Z městečka vyjedete na start po silnici AV932 směrem La Herguijuela a těsně před sedlem Puerto de la Peňa Negra uvidíte po pravé straně malý bar, parkoviště a startovačku pro pár desítek padáků. Prostorný start orientovaný na SSZ, převýšení 900m a dostupnost autem činí z této startovačky jasného favorita.





    Létat zde lze podle hřebene na obě strany, ale díky orientaci na sever je termika nad kopci slabší. Hlavní síla Piedrahity je ale v možnosti odletět do rovin před kopcem, kde se při severním proudění vlhkého vzduchu od Atlantiku vytváří neuvěřitelné kumulostrády. A k zahození není ani večerní svahování, občas to vypadá, jako kdyby pod kopcem v sedm večer zapnuli obří větrák - kopec nosí do úplného zblbnutí. Poměrně nebezpečný je tu SSV vítr, který podporuje v sedle vznik čertíků (tedy lépe pořádných čertů o průměru několika metrů a výšce několika desítek metrů - spíš jsou to malá tornáda). V létě, kdy je všechno vyprahlé a přehřáté, to tu musí být pěkně drsné.





    V případě silnějšího severního větru se nabízí startovačka u vesničky Cabaňas. Dostanete se tam po silnici AV900 z Avily, směr Puerto de Navalmoral. Asi po deseti kilometrech zabočíte doprava na Aldea del Rey a zhruba po třech kilometrech opět zabočíte doprava na Cabaňas. Ve vesnici zaparkujte a pokračujte asi kilometr na hřeben, pak jdětě vlevo od anténního stožáru po hřebeni asi 800m a nad pramenem je krásná startovačka orientovaná na S až SZ s převýšením asi 180m. Toto místo je vhodné spíše na svahování při silnějším větru, výraznější termiku jsme zde nepotkali.



    Dalo nám hodně práce najít použitelnou a dosažitelnou startovačku v okolí Piedrahity, orientovanou na jih. Asi nejlepší je sedlo Puerto del Pico na silnice N502 asi 50km od Avily. Sedlo je orientováno do údolí, které postupně přechází v nekonečnou rovinu. Startovat je možné přímo v sedle z travnaté plochy západně od silnice, nebo z úbočí kopce východně od silnice. Protože se zde projevuje "dýzový efekt", je vhodné odstartovat hned jak začne fungovat termika, později vítr příliš zesílí. V případě silného východního či západního větru v rovině bych byl opatrný, hory lemující údolí by mohly vytvářet rotor, i když by v sedle byl vítr příznivý.

    Další start orientovaný na jih je asi 3km východně (vzdušnou čarou, po silnici AV913 je to tak 20km) buď přímo v sedle Collado de Serranillos, případně z pěšiny, odbočující v poslední zatáčce před sedlem. Tato startovačka je výhodná v případě, že již nelze kvůli síle větru odstartovat ze sedla, protože se nachází na úbočí hory a neprojevuje se zde "dýzový efekt". Oficiální přistávačka zde není, ale v údolí je možné najít řadu ploch, na nichž lze přistát.

    Co dodat na závěr - Španělsko je nádherná země plná míst na létání (mimo jiné). Výborné víno, bifteky, šunky a sýry, celkově přijatelné ceny a pohostinní lidé ho přibližují představě paraglidistického ráje. Jen bych s sebou doporučil slovník, někdy to s domluvou opravdu trochu vázlo. Uprostřed léta zde jsou podmínky k létání drsné, ale jaro je tu nádherné. Tož "See you at cloudbase!"