Je pátek a v mém kalendáři na mne čumí nápis "TCHOŘOVICE". Co to má znamenat, už asi nemusím nikomu povídat. Jirka Šrámek "Chorche" se zbláznil a uspořádal letos první sletovku. Jo, jinak jsem ještě nezjistil, proč ten šílenej název Chorche. Já se příště zeptám a budu o něco chytřejší.

    Nesnáším pátky. Tolik práce co mám v pátek, to je hrozný. Rychle zazásobit hospodu, sbalit věci na létání včetně ženy a svého syna a konečně jedem. Máme před sebou třista kiláků, bezva sluníčko svítí přímo do očí. Co jsem si vlastně mohl více přát. Nasadím sluneční brýle, nahodím kyselý a přiblblý úsměv a vzhůru do Čech. Cesta dobrá i zlá, prostě tak, jak to v životě je.

    Po několika hodinách se blížíme k inkriminovanému místu. Opět hrajeme naši přiblblou hru - kdo uvidí první padák, vyhrál (tatranku). Můj syn už konzumuje výhru a já jen závidím. Oni jsou ve vzduchu, já mám prdel rozsezenou z auta a sluníčko už pomalu zapadá. To je jasný, už jsem přece přijel, proč by taky svítilo. Já se přece nechci ani trochu proletět. To je v p… No nic se nedá dělat, honem se Luďo postarej o přístřeší na dvě noci pro rodinu. No švihej, švihej, ať to lítá!

    Přístup šéfa v zájezdním hostinci "Na Statku" je pro mne, jakožto chlapíka z oboru, přinejmenším zarážející, ale jiný kraj, jiný mrav. Nastěstí jsem zamluvil pokoj předem telefonicky. Takže chaos ohledně ubytování šel mino mne.

    Je pátek pozdní odpoledne, spíše brzký večer a už se to začíná rozjíždět. Od stolů jdou slyšet různé letecké historky a příhody. Heeen, hup, bam, a tak dál. Jirka Šrámek se věnuje stále přicházejícím hostům, snaží se nahradit absenci vrchního. Vše se daří zvládat a Jirka začíná červenat (pro neznalé příznaky požití alkoholu). Jirka pije, co mu kdo strčí do ruky. Přece jako hostitel nemůže nikoho urazit. Machajdové rozjeli kolo "Krvavých zad", opravdu nelze uniknout a kolo míjí kolo, neustále se nabírají nový lidé a tím roste i vidina nekončícího maratónu.

    Náhle smůla, došla jedna ze surovin. Najde se náhražka, ale v tom množství a tempu také dochází. Jirka za potlesku a pískotu recituje první díl básně. Pokračování prý příště. To nám to ale začíná. Jsou zde také zástupci firmy "Nirvana". Lépe řečeno mechanici, které poslal jako servis team Pavel Březina. Co kdyby se někomu stalo něco s krosnou a on nemohl po zbytek akce létat. Děkuji Pavle za tento super servis, opravdu se hodil a chlapi podávali pracovní výkon i informace, jak se sluší a patří na pořádnou firmu. Ještě jednou děkuji. Je pozdní večer a já jdu spát.

    Ráno mírná mlha, snad jen opar. Tak rychlá snídaně v restauraci a honem na letiště. Už je tam spousta lidí. Honem krosnu ven z auta, převléknout, rychle, rychle. Vítr téměř-neměř, vskutku jen dejchánky. To nesnáším. Uvést do pohybu a hlavně do vzduchu 115kg, to je za bezvětří dřina. To snad nemusím nikomu říkat. Jasná zpráva, čtvrtý pokus a je to, letím opět let za odměnu.




    Na druhé straně dráhy se chystají navijáky. Letím se podívat nad hospodu, zamávat své ženě a synovi. Najednou zjišťuji malou závadu na speedu. To nic, oprava za letu, to se zvládne. Rozepnu kapsu, sundám rukavice, opravuji, opravím. Teď už jen vytáhnout rukavice z kapsy a poletování může pokračovat. Navijáky jedou naplno, prý se tahá na 500m. To je paráda a létání neustále pokračuje v perfektním taktu.

    Přistávám u auta, sahám pro klíče do kapsy a klíče fuč. Vůbec jsem si neuvědomil při opravě speedu, že tam, kam jsem si za letu odložil rukavice, byly i klíče. Ano, do té doby, než jsem vytáhl někde nad polem rukavice. Klíče udělaly bam někam do pooraných polí. Jsou tam dodnes. Mechanici již zmíněné firmy se mě ujali a zavezli do hospody, abych mohl zavolat o náhradní klíče. Potom jsem se vrátil na letiště a pozoroval dění kolem sebe, diskutoval s lidmi a sbíral zajímavé poznatky.



    Polétání bylo perfektní, počasí nemělo chybu a vskutku někteří létali až do západu. Ale to už jen ti otužilí. Při balení byla poměrně velká zima. Oproti tomu v hospůdce příjemně zatopeno a hostinský připraven na večer.

    Co se dělo večer, to snad nemusím psát. Naprosto normálně se opakovala páteční noc, ale asi pětkrát horší. Jirka Šrámek opět červenal a dořekl i druhou část básně.



    O večerní zábavu se postarala pro mne neznámá skupina David Murphy Band a samozřejmě Jiří Šrámek. Dost dobrej nářez a kravál. Bratr mi dovez náhradní klíče, nálada stoupala a ráno se blížilo.



    Ach ta rána opilcova. Nevěděl jsem, jestli mám zamlženo já nebo jestli je zamlženo venku. Protože počasí nás v neděli zklamalo, nezbylo nic jiného, než sbalit věci na pokoji, zaplatit útratu a jet domů. Na letišti bylo pár nadšenců, co se snažili vymodlit počasí. Já ale uháněl k domovu, vždyť to mám 300km a večer jdu do práce.

    Co říct závěrem? Podle mne letos první velká a vydařená akce s perfektně zvládnutou organizací ze strany pořadatele Jiřího Šrámka. Jirko děkuji a doufám, že budeš zase něco takového pořádat. Já určitě přijedu.