Vyhledávací obrazce
    Někteří lidé touží po větším množství informací ohledně vyhledávacích obrazců, takže tady jsou. Existuje spousta situací, ve kterých se tyto metody velice hodí:

• když se nacházíte zoufale nízko a v mizerném stoupání

• když ztratíte jádro

• když jste sice v jádru, ale chcete najít ještě lepší stoupání

    Poprvé jsem začal využívat vyhledávacích obrazců při záchraně v malých výškách. Scénář jistě znáte. Kloužete, kloužete a kloužete. Níž, níž a ještě níž. Konečně narazíte na první šťouchnutí a zachytíte se využitelné bubliny. Jste nízko, takže si nemůžete dovolit příliš mnoho chyb, jinak sedíte na zemi. Čím slabší je stoupání, tím lépe si musíte počínat. Jakmile najdete nějaké stoupání, nechcete je hned ztratit. Najdete třeba jenom nulu, potřebujete sice cosi lepšího, ale současně nechcete příjít ani o to málo, co máte. Po několika potvrzujících otáčkách je tedy čas vyrazit na lov. Jistě, někteří piloti jsou schopni vycítit, kam mají letět, ale pro obyčejné smrtelníky jsou právě vyhledávací obrazce tou správnou cestou.

    Základem techniky vyhledávacích obrazců je nikdy neztratit stopu už známého "dobrého" stoupáku. Udržujte kontakt s tímto známým stoupákem středěním svého vyhledávacího obrazce kolem něj. Představte si stoupák jako průsečík pomyslných křižujících se silnic. Čtyři z těchto "silnic" vybíhají z průsečíku na čtyři různé strany a představují vaše vyhledávací směry. Pak prozkoumejte vždy kousek každé ze čtyř silnic, vedoucích z křižovatky. Jestliže na kousku jedné cesty nenajdete lepší stoupání, vraťte se zpátky na křižovatku, třeba i proveďte pár uklidňujích otáček a zkuste další silnici. Jakmile narazíte na lepší stoupání, posuňte kroužení a s ním i pomyslný střed křižovatky a v této nové oblasti s lepším stoupáním znovu opakujte tuto vyhledávací metodu.

    Typická záchrana v malé výšce probíhá nějak takhle. Nejprve obvykle nalétnete několik šťouchanců proměnlivého klesání a stoupání (piloti obvykle říkají, že vzduch ožívá). Jakmile ucítíte jakýkoliv silnější nárůst stoupání, nasaďte okamžitě na zatáčku (raději za použití svého čidla zrychlení než variometru). Zafixujte si otáčku nebo dvě směrem k oblasti, kde je cítit největší síla stoupání, která se projevuje nárůstem zrychlení směrem vzhůru (což je rozdíl oproti největší reakci variometru kvůli zpoždění). Potom na údaji průměrovacího variometru zkontrolujte, jak si vedete. Jakmile zjistíte kladnou hodnotu, zklidněte opět svůj puls. Ale rozhodně nemarněte čas, pokud zjistíte mírné opadání. Začněte točit plošší zatáčku a protáhněte ji v jednom směru (dejme tomu na sever) na zhruba 3 sekundy, pak otočte o 180°, leťte 3 sekundy zpátky k jihu a nasaďte znovu na původní kružnici. Máte tím prozkoumáno asi 30 metrů směrem k severu od vaší kružnice v tomto stoupáku. Stejný postup můžete použít pro zbývající tři směry (východ, západ a jih). Můžete prozkoumávat delší nebo kratší vzdálenosti prostou změnou času, po který poletíte přímo. Dodržováním stejných časových intervalů tam i zpět a prováděním přesných obratů o 180° byste neměli nikdy ztratit svoji stopu v oblasti už známého stoupání. Vyhledávací vzdálenost by měla být přizpůsobena předpokládané velikosti stoupáků v tomto dni, v dané oblasti a ve vaší výšce. Obvykle jsem se zpočátku pouštěl pouze na krátké a nervózní průzkumy a hned jsem se vracel zpátky na středovou kružnici. Jakmile ale zkouška ukázala, že nikde v blízkosti nečíhá žádný obludný klesák, začal jsem být odvážnější. Někdy se stane, že v okolí opravdu není nic lepšího k nalezení. Jestli se vám už skutečně jeví, že se nacházíte v nejlepším možném stoupání, pak nezbývá než se ozbrojit trpělivostí. Nekonečné prohledávání prostoru pak totiž vede pouze ke ztrátě výšky, proto je potřeba tuto techniku používat obezřetně a uvážlivě.

    Když už se nacházíte opravdu velice nízko, stává se volba prvního prohledávacího směru velice důležitou, protože už zkrátka nemáte dost výšky na prohledávání směrů dalších.

Typicky to bývá:

• stejný směr, kterým jste přilétávali v okamžiku nalétnutí stoupání a v zoufalství jste možná nasadili na zatáčku mnohem dříve, než bylo potřeba

• směr na stranu zvedající se strany křídla nebo do oblasti, ve které je cítit lepší stoupání

• směrem ke kroužícím ptákům, stoupajícímu listí, atd.

• směrem k pravděpodobným odtrhovým hranám (spouštěčům termiky), jako jsou např. řady stromů, atd.

• proti větru, protože máme tendenci vypadávat na opačné (závětrné) straně stoupání

    Výhody osvojení si této vyhledávací techniky při záchraně v malých výškáck jsou následující:

• maximální zvýšení pravděpodobnosti nalezení dobrého stoupání

• minimalizace času potřebného k nalezení nejlepšího stoupání

• minimalizace ztráty výšky a tím i snížení pravděpodobnosti vyhnití

    Vyhledávací obrazce jsou nejefektivnějším způsobem zaručujícím záchranu v malé výšce. Jsou také logickým způsobem k nalezení ztraceného jádra nebo k hledání lepšího stoupání v běžném stoupáku. Jádro najdete mnohem častěji, když ho budete opravdu hledat. Pravděpodobnost ztráty stoupání mnohem více snížíte používáním logických vyhledávacích obrazců, než motáním se dokola s vírou, že bude líp.

    Podíváte-li se na závodící kluzák nebo křídlo na dlouhém přeletu, vždy se jedná z velké části o zápas se stoupáním. Přeskoky mezi stoupáky jsou rozhodně důležité (opravdu zásadně), ale nejrychlejší piloti na trase patří vždy k těm, kteří dokážou nejrychleji nastoupat. Jestli se vám někdy poštěstí sledovat opravdové špičkové piloty v akci, uvidíte, že nepřetržitě hledají ta nejlepší stoupání. Ale obvykle ne dlouho, protože je prostě najdou, přestoupají vás a jsou pryč. Jednou jsem slyšel říkat: "Jakmile do našeho 400m vysokého stoupáku vlétl Tomáš Suchánek, změnil se na 800m vysoký." Černá magie? Myslím, že ne. Zkrátka vedl ostatní piloty jádrem, v tom je celá pravda. Hledání a nacházení jádra v jakékoliv výšce, to je jediné tajemství umění létat v termice.