Květen se chýlil ke konci a já s maketou akrobata a s kamarády modeláři vyrážíme na bývalé práškovací letiště. Nového akrobata jsem začal "učil" létat, mohlo být tak kolem sedmé hodiny, já měl za sebou několik startů a přistání a při jednom posledním okruhu se za mými zády ozývá nový a neznámy zvuk "dospělého" motoru. Pouhým okem jsem zahlédl dosedající rogalo, stahuji plyn a okamžitě sedám. Uklízím věci a spěchám k rogalu. Z něj už vystupují dva usměvaví pánové a se zájmem sledují mého akrobata. Já se akrobata vzdávám a už jen prohlížím rogalo. Mého zájmu si piloti všimnou a jen tak mezi řečí o létání mi jeden z nich řekne, že mě vezme nahoru. Ani neváhám a nasedám.

    Jsou to čtyři měsíce od této, pro mě výjimečné události a dnes již mám v garáži své vlastní jednomístné rogalo. Měsíc jsem sháněl přes známé křídlo vhodné pro začátečníky a podařilo se mi sehnat vynikající křídlo ATLAS s dvěma nalétanými hodinami. Křídlo jako nové, jen jsem ještě pro jistotu zdvojil lanování. Zbývalo mi sehnat ještě nejdůležitější část - "tříkolku". Obrátil jsem se na dalšího známého, který mě tehdy poprvé vzal do výšin. Tříkolka byla za dva měsíce hotová.



    Zbývalo jen jedno - naučit se létat. Jelikož mám desetiletou praxi s létáním a stavbou maket, tak jsem považoval za zbytečné učit se aerodynamiku a mechaniku letu, ale pro jistotu a neznalost techniky závěsného létání jsem ji raději zakoupil. Nejvíc zkušeností ovšem člověk získá praxí, takže nezbylo nic jiného, než si aspoň jednou vyzkoušet řízení. To se mi celkem daří a i po dvou nouzácích na dvousicu mého známého neztrácím odvahu.

    Tak je to tady. Rogalo postaveno, zalétnuto, připraveno. Teď už je to jen na mně. Ruce se mi třesou, mám divný pocit. Tak 80% vzrušení a 20% strachu mě pomalu vede k rogalu. Nasedám, poutám se. Honza roztáčí motor. Kolem mě se sešlo pět zkušených rogalistů a jejich rada byla následující - nejdřív se nauč jezdit. Po hodině ježdění dostávám tříkolku pod kontrolu a už se udržím i na dráze.

    Následuje dlouhý, ale velice potřebný přednášení o tom, jak mám udělat jen nepatrný skok, a pak hned sednout na zem. Slyšel jsem pět dokonce i shodujících se verzí, jak mám vše udělat. Ale probírali jsme i další možnosti, třeba takovou, že udělám takový skok, kterým se dostanu 30 metrů do výšky a musím začít stoupat, a pak hlavně přistát.

    Hodina přednášení a jde se na to. Motor na minimum, přede mnou dráha mizící za horizontem. Roluji na střed dráhy, hlavu plnou zmatku, vše si v duchu opakuji pořád dokola. Už mám jasno!! Teď nebo nikdy! Sešlapuji plyn na maximum, tříkolka se rozjíždí a všichni, kdo stojí na letišti, mi už jen drží palce. Mám rychlost, pomalu odtlačuji, chvíli nic a pak najednou divné zhoupnutí. Zmateně ubírám plyn a kouknu na zem, ale ta je tak 10 metrů pode mnou!! To je konec. V poslední chvíli mě napadlo znovu sešlápnout plyn a zabránit tak blížícímu se zřícení po křídle. Stoupám a stoupám, uklidňuji se a začínám i myslet. Srovnávám stroj do roviny a stáčím k letišti, ruce a nohy se mi klepou a je i slyšet, jak podle tohoto rytmu klesají a stoupají otáčky motoru.

    Pro pozorovatele jistě zábavná situace, ovšem přede mnou je to nejtěžší, a to přistání. Nikdy jsem nepřistával ani nestartoval a měl jsem hodinu nalítáno jako pasažér na dvoumístném rogalu. A teď mám přistávat! Vzpomněl jsem si na radu, že se ve vzduchu nemám zdržovat příliš dlouho, abych se pak nebál přistání. Taky jsem si vzpomněl, jak nalítávám s modely letadel na přistávací okruhy, a tak jsem začal v kruhu vytrácet výšku. Ovšem ale rogalo je věc přeci jen jiná. Ale podařilo se mi stroj nasměrovat na střed přistávací dráhy, ale výška je tak 70 metrů. Pouštím plyn a čekám co to udělá. A hele, začínám konečně klesat! Ze samého nadšení si ani neuvědomuji, jak rychle klesám, ale v tom mě do očí bije rychle se blížící tráva. Dávám plný plyn a odtlačuji. V poslední moment se klesání zpomalilo, ale to už jsem krásně měkce seděl na dráze. Ani jsem nevěděl, jak jsem to vlastně udělal, ale povedlo se mi to, jsem živý, celý, rogalo nepoškozeno a přistání prý hezký. S obrovským nadšením, který všichni, kdo takhle poprvé letěli, dobře znají, vylízám ven a křičím radostí. Rogalisté mi potřásli rukou a přivítali mezi sebe. Vysvětlili mi, kde jsem dělal chyby a kolikrát jsem měl na mále. Dal jsem si pak ještě další dva starty a jel domů.

    Nikdy na tento okamžik nezapomenu, stejně jako další piloti. Ten krásný pocit se nedá popsat a zůstává v naší mysli jako vzpomínka na to, jak krásný je, když člověk dosáhne svého cíle a stoupá do vysněných výšek. Létání má své "pro" a "proti," ale to má každý sport, práce, zábava, život ...

    Mnoho nalétaných hodin a krásných přistání, zvláště pak rogalistům!!! Ať to všem letcům, padáčkářům skvěle létá!