Sobota 20.9. - neletový den


Neděle 21.9. - fish bowl race
    Dnešní task organizátoři vypsali jako dvě kola před startovacím hřebenem s následovným přeskokem na opačnou stranu údolí než v předcházejících dvou dnech v délce 43km. Na západ přes horu Palmyra (4200m) a údolím s druhým velikánem Yellow Mountain (4400m).

    Já a Josh Cohn prokličkujeme začátečním Indianapolis nejrychleji a s náskokem skoro 15 minut se vydáváme přeskočit prvního špičatého mazlíka. Ale vzduch je nějak vypnutý a jenom tak tak proletíme těsně nad vrcholkem a hurá se zapíchnout do stinné závětrné strany na druhé straně údolí. Podaří se nám dosáhnout vrcholku Yellow Mountain, ale nic nás nechce zvednout na závěrečný, deset kilometrů dlouhý dokluz do cíle přes náhorní rovinu.

    Těžce vybojovaný náskok je fuč. Zbytek závodního pole ale s sebou jakoby přinesl tolik potřebnou termiku a už je zde jenom souboj o nervy, kdo to první pošle směrem na cíl. Na nic se nečeká a první v cíli dolétají jenom s pouhými metry nad páskou. Já po letošních zkušenostech si ale raději dotočím o několik otoček. Je paráda být první, ale ne zrovna před páskou. I dnes se Honzovi vedlo velmi dobře a doletá na krásné páté pozici.





Pondělí 22.9. - výlet do neznáma
    Organizátoři dnes vypisují nejodvážnější a také nejtěžší task celkem 53km dlouhý přes 4500 metrů vysoké horské pásmo do rovin na druhé straně. Hned po malém kolečku před startovačkou přes dva otočňáky všichni s výškou skoro 5000m přeskakují údolí a zvedají se na přelet přes území skalnatých masívů.

    Ale díky vysokému tlaku má dnes termika podivnou náturu. Deset lidí deset metrů bokem frčí 7-8m/s nahoru, zatímco zbytek se snaží přežít ostrou turbulenci a propadák do neznáma. No a protože přes hory se nedá nic jiného než přeletět, boj o výšku vyžaduje plné soustředění, velkou míru štěstí a být na správném místě ve správný čas. Vytváří se vedoucí skupina asi deseti pilotů, kteří jako první zkoušejí, jak se lítá na druhé straně. Ale pouze jediný Eric Reed doletá do cíle, po souboji s protivětrem a žádnýma stoupákama. Zbytek skupinky sedá jenom pár metrů před páskou. Druhé skupině, ve které jsem tentokrát i já, trvalo více než 20 minut se dostatečně zvednout na přeskok hor. Po dlouhém dokluzu na poslední otočňák ale na nás neočekávaně udeří silná údolka a jenom díky opeřenému místňákovi nachází skupinka speedbarových šílenců alespoň trošinku organizovanější termiku a hurá do bezpečí výšek. No a protože nic krásného netrvá věčně, stoupák najednou úplně končí a jenom hrstka šťastlivců ma možnost se bezpečně vydat na posledních osm kilometrů přes roviny do cíle. Zbytek bublinkuje ve vedru v nulkách a protivětru. Méně trpěliví sedají nakonec jen pár metrů před páskou. Ale je s podivem, že ať už výsledky dopadnou jakkoliv, všichni jsou nesmírně nadšení z nádherného letu přes úžasné hory. No a já po dlouhém boji ve 100 metrech nad zemí nakonec dolétám do cíle.

    A následuje již klasická nutná a nedobrovolná koupel v místním rybníku (místní zvyk, jak pogratulovat vítězi závodu), které letos neunikne ani druhý v pořadí Eric Reed (první Američan a tím pádem i Mistr Spojených států).

    Letošní závody byly směsicí silných podmínek, nádherných hor a úžasné atmosféry. Kdo neměl kyslíkový přístroj, odjíždí opět o trochu blbější, přece jenom se lítalo až do 6000 metrů. A kombinace alkohol a řídký vzduch dá mozkovým buňkám docela zabrat.

    Na závěr bych chtěl moc poděkovat Petrovi Rečkovi a jeho firmě MAC Para Technology za tak úžasnou mašinu Magus, která lítá skoro na autopilota a za tu možnost opět se podívat do těch skoro nejkrásnějších hor na zemském povrchu - Rocky Mountains.