Je léto, čas dovolených, venku krásné počasí, kdo by seděl v kanclu. V dnešní době není problém nacpat do auta padáky, pár konzerv, vyměnit nějaký Eura a vyrazit na dovolenou do Francie, projet několik vyhlášených letových míst v Savojských Alpách a Provence. Ovšem padáčkář míní a osud mění.

    Po dlouhé a nudné cestě po dálnicích přijíždíme před polednem do Annecy, unaveni chceme ulehnout na placené pláži u nesnesitelně přeplněného kempu. Výběrčí je příjemná slečna z pod Tater, která nepřeslechne naši českou poznámku o vyděračích a pouští nás s úsměvem bez poplatku. Ležíme na pláži a sledujeme padáky nad sebou. "Dneska to chodí, ale máme před sebou celou dovču, ještě si zalítáme." A zalítali jsme si. Po nemocnicích, úřadech, kancelářích, půjčovnách ...

    Třetí den naší dovolené madam Convers se svým offroadem upřednostnila právo silnějšího a většího auta před pro ni zřejmě zbytečnou značkou STOP a bylo o zábavu postaráno. Myšlenky na příjemně strávený den předaly své místo airbagu, čelnímu sklu a opěrkám předních sedadel.



    Po 15 minutách, času dostatečném k nezveřejnitelným duševním výlevům na adresu baby (už ne madam), přijíždí sanitka, policie, hasiči, odtahovka. Silver a Pája odjíždí do nemocnice v Annecy pro fotky z dovolené za 170€ (kartička od Generalli doktory až tak nezajímá), já vypisuji do nějakého formuláře, co mně řeknou, Lucka sedí u cesty s naraženým nosem, nepojízdné auto odtahují za mých 100€ do 2km vzdálené garáže, kde může za 6,5€ denně parkovat.

    Vydávám se do nejbližšího turistického centra a svojí slabou angličtinou začínám trpělivé slečně vysvětlovat náš problém. Pochopí a chápe. Zneužíváme její ochoty a její telefon a zapojujeme se do šíleného systému pojišťovnictví.

Uvádím stručný přehled telefonické konverzace:

Ambasáda: "Zavolejte na pojišťovnu."
Česká pojišťovna: "Máte havarijní pojistku? Zavolejte ABU."
ABA (po vyslechnutí LP skupiny ABBA a nadiktování všech údajů o nehodě): "Nemůžete si u nás objednat odtah týden dopředu, zavolejte, až budete chtít odtáhnout."
Česká pojišťovna: "ABA vám odtáhne auto i s posádkou, oprava bude z vaší havarijní pojistky, náhradu ostatních škod uplatňujte sami u pojišťovny viníka."
Pojišťovna viníka: "Zavoláme vám taxi, odveze vás do kempu, zítra ráno přijde náš agent k autu a budeme řešit náhradu škody."
Pojišťovna viníka (volá zpět): "Nejste naši klienti, nemůžeme pro vás nic udělat. Budeme jednat pouze s vaší pojišťovnou. Taxíka do kempu si zaplaťte sami."
Taxikář: "Cesta bude stát 40€." (Po naší reakci s protaženým obličejem odchází.)

    S protaženými obličeji odcházíme i my, 10km pěšky do kempu. Pája se slušivým fixačním límečkem na uštípnutý obratel, všichni pak s různými naraženinami, ponurou náladou a nepochopením matrixu, systému pojišťoven, který není pro nás, ale kde my jsme ten zdroj energie, který je živí.

    Další den, jak jinak než letový trávíme v další turistické kanceláři a zneužíváme jejich telefon. Snažíme se vysvětlit České pojišťovně názor Francouzské pojišťovny. Odkazuje nás na Českou kancelář pojistitelů, která je opět neprůstřelná a odkazuje nás zpátky na pojišťovnu viníka. Ne že bychom pochopili matrix, ale chápeme, že nemáme šanci. Zkoušíme to z jiné strany. Citové vydírání na babu Z. zabralo a platí nám v půjčovně auto na týden.

    Třídveřové Clio, jehož kufr spolehlivě zaberou dva padáky, nás odsuzuje k nucenému pobytu u přelidněného Lac d`Annecy a vyhlídka na cestování dále na jih mizí v nenávratnu.

    Na pár dnů vypouštíme dle možností naše starosti z hlavy, ale jednoduché to zrovna není. Neustále se ozývají potlučená místa a nekompromisně připomínají naši situaci. Kde nepomůže pastis nebo rhum, přijdou na řadu růžové lentilky.

    Dva dny před odjezdem kontaktujeme ABU, opět vysvětlujeme naši situaci, hlásíme potřebné údaje, pochopitelně až po vyslechnutí několika skladeb ABBY a s ujištěním operátorky, ze další den zavolá a upřesní situaci, odcházíme užít si poslední chvíle dovolené. Další den čekáme u telefonu, marně. Tak znovu. Volat ABU, poslouchat ABBU, vysvětlit situaci, nahlásit údaje (tentokrát i čísla pasů a rodná čísla pro zamluvení letenek) a opět slib operátora, že zavolá zpět. Volal ráno v den odjezdu, majitelka kempu ovšem nemá v popisu práce přijímat vzkazy a už vůbec ne pro nás dojít. Tak následuje další telefon do ABY, tentokrát už nemusíme hlásit nic, už o nás vědí, ABY ne! Na letadlo ovšem nemáme nárok, máme však nárok si zaplatit 2Kč za kilometr a osobu, což není při vzdálenosti 1000km zrovna levná záležitost. Naštěstí během dne přichází upřesňující SMS: "Odtahovka vyrazila, platit nemusíte."

    Odtahář dorazil kolem jedenácté večerní, táhl to v kuse deset hodin, naložil auto, naložil nás a táhl by to deset hodin zpátky, kdyby mne nepožádal o vystřídání. Spěchal, jelikož musel být v devět na fotbale, zřejmě nějaký důležitý okresní přebor, kvůli kterému se vyplatí riskovat. Nepojízdné auto zůstalo v servisu a nás vysypali s hromadou báglů na nějakém zapomenutém nádraží v západních Čechách. Nikomu nepřeji cestovat vlakem s obsahem auta, nikomu nepřeji zažít něco podobného a chcete-li se vyhnout výše popsanému prázdninovému utrpení, choďte pěšky!!



    Nesnažil jsem se o poutavé vyprávění zážitků z dovolené, jsou to jen nudná fakta a věřím, že jste pochopili, že to opravdu zábava nebyla.