|
Sedmého května neutvářela se situace pro plachtaře na Žilině právě nejpříznivěji. Dali jsme si tedy čas s montováním Tuláka, ještě zaprášeného po cestě od maďarských hranic, Touš cvičil na Tatře akrobacii a jinak se lenošilo. Po dvanácté vrátili se Dr.Miklenda s Půrokem z aerologického výstupu a ani jejich hlášení nepřivedlo nás do bojovné nálady. Nebe bylo po předchozích studených dnech čisté, bez mráčku, slabý západní až jihozápadní vítr, termické nárazy prý velmi skrovné a slabé.
Nikdo se neměl k tomu, aby to zkusil. Při střídáních na větroních znamenal každý nezdařený start, že byl plachtař odsunut až na konec pořadí. Zkusil jsem to na vlastní kůži před dvěma dny po svém nepodařeném "přeletu" do 13km vzdálené Velké Bytče a teprve když se rozhodlo, že se dnes bude startovati bez ohledu na pořadí, přihlásil jsem se dobrovolně ke zkušebnímu letu.
Usadil jsem se v zeleném Tuláku co nejpohodlněji a připravil se ke startu. V poslední chvíli dal mi Prachař do ruky dvě generálky a ve 12h 50min jsem se odlepil za Toušovou jedenáctkou. Vlek byl klidný, bohužel bez jediného nárazu. Letěli jsme nad město; variometr ukazoval 2.5m stoupání. Teprve, když jsme se velkým obloukem vraceli, skočila jeho ručička jihozápadně od letiště na plus 4m. Bez rozmýšlení jsem vypnul v 650m nad letištěm. Vario se ustálil na půlmetrovém stoupání. Chvílemi ovšem klesl na nulu, ale po několika minutách se mi podařilo najít střed stoupavého proudu. Vytrvale kroužím. Po čtvrt hodince získávám prvých 500m nad vypnutím. Vidím Rodovského startovat; zatímco jsem unášen stále v tomtéž komínu k Malé Fatře. Jsem již pevně rozhodnut pokusit se o splnění poslední podmínky pro D zkoušku. Ovšem přeskočit Malou Fatru není úkol právě snadný, jak se ukázalo při loňských závodech. Ke všemu jsem ztratil nad Varinem svůj termický proud, který byl vystřídán třímetrovým klesáním. S potlačeným Tulákem letím zpět, tentokrát nad pravým břehem Váhu.
Hluboko pode mnou letí motorová bejbina podívat se, jak se mi daří. Zmizel jsem totiž na jasném nebi z dohledu letiště. Nad Tepličkou narážím na nový proud. Stoupám 2m ve vteřině do výše 1700m nad letištěm. Výše 1000m nad vypnutím je tedy překonána. Přestávám tedy kroužit a s potlačenou výškovkou letím soutěskou Váhu na druhou stranu Malé Fatry. Neklesám příliš. Nejsem tedy v dosahu závětrných vírů, jak jsem očekával a po 10min přímého letu jsem nad Vrútkami ve výši 700m. Nejtěžší část letu mám za sebou, ale výšky stále ubývá. Našel jsem si již místo na přistání, je to dlouhé jeteliště, ale nad nádražím jdu opět nahoru s metrovým stoupáním. Komín je dosti široký, kroužím jen s málo naklopeným strojem, jak ostatně vidím na kuličce zatáčkoměru.
Po delší námaze jsem se dostal k mapě. Pouštím řízení a studuji mapu. Tulák sám krouží. Občas brzdím jeho rychlost klapkami. Dávám se unášet nad Sučany. Chci přeskočit masiv Velké Fatry u Kralovan, ale není tu žádný silnější komín, který by mi zaručoval, že se dostanu přes kopce a místa na přistání pode mnou nejsou příliš vábná. Béřu znovu na potaz mapu. K jihu táhne se údolí do vzdálenosti 30km a tak se rozhoduji pro let jižním směrem s bočním větrem na návětrné straně Velké Fatry.
|
Jsem již 2 hodiny ve vzduchu. Nade mnou ani mráček. Stále musím sledovat variometr a nemám ani čas obdivovat se kráse ještě zpola zasněžených hor. Tato nevýhoda patří však již k létání na čisté sluneční termice. Ještě jednou se dostávám nízko, dokonce pod výšku vypnutí. Znovu mám vyhlédnuté místo pro přistání, ale nad Podzámkem, ve výši 600m dostávám se nad svahy Velké Fatry do silného, ale úzkého termického proudu o stoupání 2m/s. Jsem nucen řádně klopit.
Výškoměr ukazuje 1000m, pak 1500. A stále mám 2m stoupání. Vidím opět žilinské letiště v dálce, malinké jako na dlani, ale to mě nijak netěší. Po 2 a půl hodině letu být 25km vzdálen od místa vypnutí, to by dovedlo rozladit i trpělivého plachtaře.
Ovšem, létat v horách není tak snadné jako na rovině, kdy je možno dodržovat kurs po větru a popřípadě vyhledávat stoupající proudy pod mraky. Zanechávám dobrovolně kroužení, když dosahuji 2000m nad letištěm, tj. 2300m nad mořem. Převyšuji tedy místo vypnutí podle odhadu o 1300m, nejníže místo pak o 1400m. To ostatně ukáže barograf, který za hlavou poslušně tiká.
Jsou 4 hodiny odpoledne a termika pomalu slábne. S potlačeným Tulákem letím po svazích Fatry a klesám na návětrní straně jen velmi málo. Občas ještě prolétávám termické komíny, ale nekroužím. Spěchám, abych se dostal co nejdále. Po další půlhodině letu, v úrovni Mošovců, narážím na silné sestupné proudy. Klesám 3m/s. Tlačím Tuláka na 120km/hod, jako na looping. Chci se spasit rychlým útěkem do údolí, neboť výšky beznadějně ubývá.
Mířím k prvému většímu městu. Jsou to Štubňanské Teplice, jak zjišťuji podle mapy. Přicházím tam v 250m. Hledám místo na přistání, sednu si na některém z dlouhých pásů osetých polí, ale variometr se zase ustálil na nule. Kroužím z počátku, ale komín, který nezesiluje, je tak široký, že mi dovoluje létat nad městem v osmicích. Stal jsem se po 20 minut poletování přirozeně středem zájmu místní sportovně vyspělé mládeže. Vytrvale běhá za mnou z jednoho konce města na druhý.
Když již melu z posledního, napadá mne vzácná myšlenka. Vylákal jsem ječící dav pánů kluků za sebou hodně daleko za město a rychle jsem se vrátil na vyhlédnuté pole, kde jsem Tuláka posadil pěkně k cestě.
Tento dobrý, ovšem poněkud nesportovní manévr dovolil mi, že jsem se po 3 a půl hodinách letu svobodně protáhl. Ne na dlouho. Ani kobylky nemohou nadělat na poli takovou spoušť.
Pak to šlo rychle. Cesta na četnickou stanici, demontáž a transport zpátky.
Byl jsem mírně zklamán, když jsem se dozvěděl, že sedím jen 40km od Žiliny, zatímco jsem prolétl trať více než 50km. Tedy splnění poslední podmínky D jsem měl na dosah ruky. To ovšem nutí člověka, aby dodatečně zkoumal, zda opravdu využil všech možností. Chybami se však plachtař učí. Proto příště: v 50km od letiště na mapě kruh a znovu do toho!
|
