Začátkem června jsem navrhnul několika kamarádům a absolventům mé paraglidingové školy, že bychom mohli zajet na pár dní do Slovinska trošku si zalétat. Stanovili jsme si termín s tím, že pokud bude předpověď počasí nepříznivá, výlet přesuneme na pozdější neurčito.

    Předpověď vypadala naštěstí optimisticky. Ve středu 13.6. večer pro mne přijel doktor Ondra, vedoucí lékař naší výpravy, se svým poloautobusem, naložili jsme Pepu a Petra a vyrazili směrem na Dolní Dvořiště, kde jsme na hraničním přechodu měli sraz s ostatními účastníky. Pominu naše dvouhodinové zpoždění, které vzniklo bůhvíkde a které se setkalo s pramalým pochopením našich spolucestujících. Další cesta byla notoricky nudná jízda rakouskou dálnicí, kterou jsme si zpestřovali blbými řečmi. Ve městě Freistadt je hned na začátku jakýsi obří model Telemínské jaderné elektrárny s protestními nápisy; škoda, že dýmovnicoví bratři Macháčkové jeli do Slovinska jinou trasou, neboť bychom je požádali, aby jednu z dýmovnic vhodili do tohoto modelu, aby šťastná iluze našich jižních sousedů o hrůzostrašnosti Telemína byla naplněna. Dalších milión kilometrů noční jízdy provázel hustý déšť a někteří kursíci měli drzé řeči o mých meteorologických schopnostech. Avšak nad ránem, to jsme hnali někde kolem Villachu, déšť zvolna ustával a potom se i protrhávala oblačná deka, pročež bylo vidět vysoko nějaké cirry, ba i hvězdy. Při této příležitosti jsem nucen zmínit, jak jsme legračně napálili bratry Macháčky, s nimiž jsme si během celé jízdy vyměňovali SMS o našich polohách. Protože nám neustále vychloubačně dávali najevo, jak rychle jedou a jak už jsou skoro v Austrálii, svedli jsme na našeho doktora, jenž současně plnil funkci vedoucího přepravy, že zabloudil a dovezl nás omylem do Mnichova. Bratry Macháčkovy jímala mrtvice, možná by dokonce uvítali doktorovo ošetření, avšak až do této chvíle (kdy si to čtou na vlastní oči) si myslí, že jsme skutečně do Mnichova dojeli. Celý rekreační pobyt se doktorovi vysmívali, že "je to vysokoškolák a tím je to dané," což samozřejmě doktor nelibě nesl, ale udržel své vášně na uzdě a neprozradil, jak jsme bratry Macháčkovy vypekli.

    Brzy dopoledne jsme se dokodrcali pod Lijak, známé startoviště u Nové Gorice, v pohoří Trnovski Gozd. Bratři Macháčkové zde spali ve stanu a nebyli k probuzení. Nechali jsme je spát a vyrazili nahoru na start. Počasí bylo pěkné, rozjasnilo se a my jsme si na chvilku zdřímli na nedaleké louce. Před polednem jsme se pak přesunuli na start.

    Podmínky byly dost příznivé a tak jsem udělil kursíkům školení, co mají dělat a jak se ve vzduchu chovat. V dálce nad horami na severozápadě vyrůstaly krásné kumulonimby, což zavdalo ke krátké diskusi o prostředcích rychlého sestupu - co kdyby náhodou… Kursíci si potom nachystali svoje padáky, vesměs nové Lifty, které jsem jim nedlouho před zájezdem rozprodal. Nu, a pak jeden za druhým startovali a pěkně se nad údolím vznášeli. Obloha za námi nenápadně temněla. Na startovišti se kromě nás pohybovalo několik Slovinců a nějaká polská a rakouská paraglidingová škola; všichni svorně starostlivě hleděli na severní oblohu, která se narůstajícím bouřkovým oblakem kabonila čím dál více. Také jsem zneklidněl a rychle naházel zbytek kursíků do vzduchu, ať už jsou co nejdříve dole. Bouřka sice byla ještě daleko, avšak jeden nikdy neví. Letěl jsem jako poslední s kursíkem, na něhož už nevyšel padák, ještě jsme chvilku točili ve slabém stoupáku a po čtvrthodině jsme z bezpečnostních důvodů letěli přistát. Za horami začalo hřmít. Jeden blázen, zřejmě Polák, vytáčel na svém padáku skoro do základny a potom odlétal před bouřkou směrem na jih, k moři, aby se později zase vrátil na přistávačku pod Lijakem. Jeho způsob letu se nám ovšem zdál trochu nebezpečný.

    My jsme po přistání sbalili padáky a krátce nato začalo krápat. Ještě později na nás nastoupila bouřka, aby nám předvedla, že s přírodou nejsou žádné žerty. Déšť nás málem odplavil i s boudou, pod jejíž stříškou jsme marně hledali útočiště spolu s chumlem polských a slovinských padáčkářů. Jakmile déšť trochu polevil, naložili jsme padáky do aut a rozdělili se do několika skupin - někteří jeli obdivovat moře, my jsme jeli obdivovat chutě pizzy do malé restaurace na aeroklubovém letišti v Ajdovščině. Do této restaurace již nikdy nepůjdeme, protože obsluha byla nevídaně ležérní. Již po půl hodině se nás někdo přišel zeptat, co chceme. Nakonec jsme se ale dočkali i kýžené pizzy a přitom jsme vymysleli, že bychom se mohli zajet podívat na startoviště u vesnice Kovk, které se nachází přímo na skalnatém hřebeni nad Ajdovščinou. Nasedli jsme do aut a už jsme drandili serpentinami, údolíčky i svahy po klikaté silničce vzhůru na hřeben. Není to klasický hřeben, který na druhé straně zase spadá dolů; za hřebenem se rozprostírá kopcovitá malebná krajina s roztroušenými staveními nebo malými vesničkami. Jedna z nich je právě Kovk, kde si nás místní obyvatelé patrně budou příštích deset let pamatovat. Nemohli jsme totiž najít správnou cestu na startoviště. Nejprve jsme potkali asi desetiletou holčičku. Doktor u ní zastavil a vybroušenou slovinštinou s ní prohovořil naše problémy:

    "Děvuška, kdě tady nachódit sja startoviště pro jadralné padalky? My potřebujeme naisť céstu!"

    Děvče na něj koukalo, jako kdyby to byl Hotentot. Doktor se jí proto zeptal ještě jednou a důrazněji, na podporu svých slov vytáhl odkudsi časopis Paragliding a ukazoval holčičce titulní stránku s vyobrazeným padákem. Dívenka se nesměle culila a pak řekla, že nám nerozumí. Doktor se urazil, dotčeně poděkoval a jeli jsme dál. Ani ne po kilometru jsme potkali jinou desetiletou holčičku, podobnou té první jako vejce vejci. Doktor opět zastavil a celá scéna se do puntíku opakovala. Děvče se vylekalo a uteklo do nedalekého baráku, kde jsme jí při pozdějších průjezdech (jezdili jsme sem a tam a hledali cestu) viděli, jak si stěžuje své matce, která na nás výhrůžně koukala.

    Dělali jsme si z doktora legraci a domýšleli si, co asi tak dívenky - dvojčata budou večer rodičům říkat:

    "Mami, zastavil u mě takový pán, divně se koukal a ukazoval mi takový časopis…"



    Při třetím nebo čtvrtém průjezdu Kovkem jsem dobloudili někomu na dvůr, kde stál kouzelný stařeček a ukázal nám cestu zase někam jinam. Přitom se prokázalo, že doktor neví, co znamená slovinsky "desno". Vymotali jsme se od stařečka ze dvorku a zamířili, kam nám řekl. Dojeli jsme do nějaké stodoly, potom mezi krávy na pastviny, potom někam do hnoje, ještě později do dalšího dvorku, kde jsme se otáčeli cizím lidem v kůlně a pak jsme konečně našli polní cestu, vedoucí až ke startovišti na okraj hřebene.

    Zde se nám naskytl úžasný rozhled a pohled na přírodní panoramata. Terén zvolna stoupal až k okraji skalního srázu; tráva se vlnila v chladném větru, který pochopitelně vanul zezadu. Roztroušené borovice a závětří malého hájku skýtaly přirozený útulek pro unavené cestovatele, jimiž jsme v tu chvíli byli. Vyndali jsme z auta spacáky a tašky s věcmi, natahali to všechno k malému tábořišti a uvelebili se. Mezi naším tábořištěm a srázem bylo nějakých 50 metrů travnaté rovinky, sloužící za startoviště. Na nedalekém místním vrcholku se tyčil větrný rukáv, jehož pytel ukazoval protivně přesně na druhou stranu, než bychom chtěli. Slunci chyběly do západu dvě hodiny a pohled do 750 m hluboké propasti dolů k Ajdovščině byl až příliš vyzývavý. Tentokrát se tedy večerní sletík nekonal. Alespoň jsme si připravili dříví a oheň, jenž nám v chladném povětří dával příjemné teplo. Po západu slunce ještě dlouho matně zářila severozápadní obloha pozvolna pohasínajícím modrým šerosvitem a my posedávali kolem ohně a pozorovali obrysy borovic na travnatých pláních kolem. Když jsme pak po půlnoci ulehli pod širák do spacáků, tetelily se nad námi tisíce hvězd a v takových chvílích se docela dobře přemítá o ledasčems. Ale hlavně jsme se těšili na ráno a na létání. A s takovými myšlenkami se samozřejmě nádherně usíná.

    Jsem sice zvyklý chodit spát až k ránu a tudíž potom vstávat kolem desáté dopoledne, ale v pátek, druhý den našeho slovinského pobytu, jsem byl patrně první, koho ráno kolem osmé vzbudily sluneční paprsky a horko v péřovém spacáku. Ostatní leželi v trávě pod stromy, jakoby náhodně poházení kolem dokola. Ohniště slabě doutnalo, na obloze jen několik cirrů, slunce docela pálilo a hory na obzoru halil velice jemný závoj lehkého oparu. Vylezl jsem ze spacáku a mé šramocení vzbudilo několik dalších spáčů. Samozřejmě, že naše první pohledy patřily větrnému rukávu, nyní volně plandajícímu ve slabém větru, vanoucím přímo na svah. To bylo radosti! Urychleně jsem vyhnal své nedávné kursíky pro padáky, že si musí cvičně sletět dolů k vesnici Log. Ještě předtím jsem se však chtěl opláchnout vodou z vaku pro vodní balast, který jsem včera propůjčil kursíkovi Milanovi, jehož váhu jsem musel trošku doladit pro zapůjčený Lift 28. Jenže, jak Milan za pomoci Honzy Machajdy prchal před včerejší bouřkou, vodu vylili a později nedoplnili.

    Dnes jsem se tedy vydal po přístupové cestě hledat nějaký potok do nejbližšího údolíčka. Prochodil jsem dobrých pět kilometrů a žádnou vodu jsem nikde nenašel. Pouze na zpáteční cestě skrz bujný lesní porost byla mezi buky taková louže pro napájení krav, kterých se všude kolem páslo velké množství. Voda byla docela čistá, takže jsem se nakonec po dvou dnech mohl uvést do společenštějšího stavu, i když o pořádné koupeli jsme si zatím nechali všichni jen zdát. Po hodině a půl špacírování jsem došel zpátky na naše tábořiště. Vítr foukal velice mírně na svah a tak se všichni připravili k letu a postupně odstartovali. Let byl opravdu jen rekreačně vyhlídkový a teprve po vývozu zpět na start (bylo to 12 km cesty) bylo znát, že se rozproudívá termika. Nebyl jsem si úplně jist, zda mám pustit do vzduchu nováčky, z nichž někteří teprve před dvěma týdny absolvovali kurs, nicméně dal jsem jim rozsáhlé rady do života, na krky vysílačky a pomohl jim se startem, načež jsem s každým asi deset minut byl ve spojení, dokud jsem se nepřesvědčil, že dokáží létat zcela samostatně. Samotného mne překvapilo, jak dobře jim to šlo. Jakmile kursík nalétl stoupák, začali jsme "společně" za pomoci radiostanice kroužit, pročež kursík získal výšku třeba 200 m nad startem a o nějaký čas později létalo nad skalnatými srázy horského hřebene dobrých deset lidí a všichni vytáčeli několikasetmetrové výšky nad start a létali i několik hodin. Musím tedy fakt říci, že jsem měl jako jejich instruktor velikou radost a budu rád, až jednou začnou létat třeba přelety a jezdit na závody.