"Zítra v 11 hodin mám ve studiu České televize na Kavčích horách natáčet rozhovor o SkyFly serveru do pořadu Zavináč, pojeď se mnou. Televizní honoráře bývají tučné!" telefonoval jsem v jeden letní čtvrteční večer roku 1999 známému beskydskému polykači přeletových kilometrů a příteli krásných žen i dobrého pití Martinovi Kubečkovi (dále jen Mac).

    "No jasně, jedu taky!" prohlásil bez přemýšlení Mac a v pátek v 5 hodin ráno jsme již vesele uháněli po dálnici ku Praze. Vzadu v autě se kolébal demižón Vavřineckého, kterým jsme hodlali uctít po našem způsobu konferenciéra televizního pořadu Zavináč Milana Šímu a pochopitelně také samotné natáčení náležitě zpestřit.

    Odpovědný přístup k rannímu vstávání skutečně přinesl své ovoce a již v 8:30 jsme s plným demižónem Vavřineckého budili pozornost ve vrátnici budovy na Kavčích horách. "Neblázněte a přijďte až za 2 hodiny," odmítlo nás jinak příjemné děvče, na naše neobyčejně vtipné poznámky však kupodivu nereagující. Zcela správně jsme usoudili, že chyba je rozhodně v nás a rozložili jsme se tedy venku na trávníku. Zároveň nám pochopitelně došlo, že takhle nemožní v žádném případě nemůžeme před kamery České televize. Špunt z demižónu letěl ven, vytáhli jsme skleničky a rozhodli se neprodleně dohnat zameškané.

    Po první skleničce jsme v příjemném ranním slunci usoudili, že na Kavčích horách je skutečně krásně, ale bohužel se tu nedá létat. Obě druhé skleničky, naplněné až po okraj, byly překvapivě převrhnuty do trávy, aniž by se jich někdo z nás dotkl. Podezření padlo ihned na pražské mravence, kteří si samozřejmě chtěli taky přijít na své. Neměli jsme jim to za zlé a nalili si potřetí.



    Ještě ani nebyly třetí skleničky dopity a už se kolem nás začala rádoby náhodně trousit děvčata s všelijakými pejsky na srandovních šňůrkách. Nabízely nám, sportovcům a nekuřákům, cigarety a vyptávaly se, odkud jsme, co že se tady na trávníku jako bude natáčet a co tu teda vlastně děláme. Naštěstí jsme brzy prohlédli primitivní fígle pražských slečen, kterým šlo jen o to jedno, tedy o Vavřinecké pro Milana Šímu a posílali jsme je houfně pryč.

    "Sakra není už náhodou jedenáct?!" zeptal se kdosi z nás ve chvíli, když už demižón začínal mít o hodně dutější zvuk. Málem jsme to prošvihli! Popadli jsme rychle rekvizity k natáčení a hrnuli se znovu do vrátnice.

    "Ááá, to jste vy z toho SkyFly s tím demižónem!" volala z přilehlé chodby asistentka režie a hned nás odvezla kamsi výtahem. Po cestě jsme se dozvěděli, že za tuhle show dostaneme každý 1000Kč a rázem bylo veseleji.

    "Tak tady je maskérna a potom přijďte támhle ke studiu," vysvětlila asistentka a odchvátala.

    "Tak pojďte jeden!" zavolalo po chvilce otevřenými dveřmi maskérny překvapivě krásné děvče a než jsem stačil zareagovat, rozvaloval se už Mac na křesle před zrcadlem. Za dvě minuty byl ale venku.

    "Říkala, že na takovém obličeji není třeba úprav," prohlásil hrdě. "Škoda, taková krásná ženská," posmutněl Mac a šel jsem já. Mraky pudru na huňatém štětci zavířily na mém obličeji a za chvíli jsem ho měl i v nose. Výsledná mrtvolná barva mojí tváře maskérku zjevně uspokojila a vyhodila mě ven. Pudr na rtech v kombinaci s Vavřineckým chutnal obzvláště odporně. A protože už nebylo koho maskovat, vzala maskérka do rukou Kosmopolitan a usedla s natáčkami na hlavě pod sušák. Vzniklé situace pohotově využil Mac, popadl demižón a rázně vykročil k sušáku.

    Mezi tisíci předměty na maskérském stolečku bravurně vyhmátl kelímek s reklamou Coca-Cola, zkušeně jej naplnil moravským vínem až po okraj, sklonil se elegantně k maskérce pod sušák a začal tam cosi drmolit. Nepochybně to muselo být něco neobyčejně zajímavého, protože krásná maskérka zvolna odložila nudný Kosmopolitan do klína, nádherně se na Maca usmívala a při upíjení Vavřineckého svůdně špulila rty. "Chce mě, to je jasný!" říkal si v duchu Mac a vlnil se před sušákem podobně, jako to kdysi bezpochyby dělávali jeho domorodí předkové u táborových ohňů. Bylo mu pravda trošku divné, že roztoužené děvče stále mlčí, ale vysvětloval si to tím, že zkrátka ohromil. Ostatně, nebylo by to poprvé a jistě ani naposledy. Když postupně vyprázdnila kelímek, vystrčila maskérka hlavu z pod sušáku a konečně promluvila. "Děkuji vám za víno, je opravdu velmi lahodné. Ale víte, ten sušák dělá takový hluk, že já jsem tam neslyšela ani slovo. Tak nashledanou!"

    Po Macově neúspěšném dobývání svůdné maskérky jsme se tedy raději přesunuli ke stolečkům poblíž dveří studia, postavili na stůl demižón, rozložili skleničky a pokračovali v intenzívních přípravách na natáčení. Občas jsme zvědavě nakoukli do vedlejšího studia, jestli zde čirou náhodou neprobíhá natáčení dalšího dílu Pobřežní hlídky, že by si Pamela též Vavřineckého trochu čmáchla. Herečka, která se tam v jakémsi zábavném pořadu pro děti groteskně pitvořila před kamerou, byla však natolik hubená, že jsme se rozhodli zbytečně neplýtvat a dávali raději ochutnávat místním zaměstnancům.



    "Já jsem po třech flámech těsně za sebou a dneska už by mi to snad ani nechutnalo," pronesla zklamaně kostymérka a nabídla nám cigarety.

    "Hmm, dobré víno!" prohlásil se zvednutým obočím kameraman, potáhl znovu a znalecky kousal, až mu všechny plomby skřípaly.

    "Musíte jezdit častějc," konstatoval jeden z asistentů, "tady tak dobrý víno pijeme málokdy, viď?"

    "Klucíí, vy jste nám tady vnesli takový nádherný folklór, ale kde máte kroje?" přihrnula se odkudsi další asistentka.

    "Či si kdy čula, že piloti létajú v kroji? Máme fajné kombinézy, né?! Dones si radši nejaký ten kalíšek a nevyptávaj sa," zjednodušil situaci Mac a sáhl znovu po demižónu.

    "Dobrý je to kluci, výborný! Ale já už musím letět, hele připravte se," chválil víno uspěchaný režisér a nám konečně došlo, proč tady vlastně jsme.

    "Tak klucí, na plac!" zavolala asistentka a my opět sesbírali svoje rekvizity a odvážně vyrazili.

    "Ahoj Milane, co to tady furt zkúšáš ... ?!" volal Mac s demižónem už ode dveří studia a pohotově opět naléval. Kameraman s oběma asistenty na sebe spiklenecky zamrkali, zatímco třetímu asistentovi vypadla z ruky křída, kterou čmáral po podlaze prapodivné obrazce, kde kdo bude sedět, jak bude mít kterou nohu a co si přitom bude myslet. Konferenciér Milan Šíma však neztratil nic ze svého profesionálního úsměvu a srdečně nám třásl pravicemi. "Výborné víno, asi se naučím lítat," prohlásil pak po prvním potažení. Skleničku však odložil stranou se slovy, že v celé budově České televize panuje přísný zákaz požívání alkoholických nápojů (ale to jsou věci!) a že si ji dopije odpoledne po natáčení. Těžká začátečnická chyba! "Pane Šíma, na tenhle záběr si musíte obléct to šedé sako, co visí u režiséra za dveřma!" upozornila kostymérka a zatímco se důvěřivý konferenciér odebral hledat šedé sako, byla jeho sklenička velmi rychle odpařena.

    Posadili jsme se i s demižónem a skleničkami do světel reflektorů před tři kamery, strčili nám za trička mikrofony, přisedl Milan a začali jsme klábosit o létání, až se nám od hub prášilo. Vesele jsme po sobě s Macem pomrkávali, jak nám to krásně jde, když vtom se z reproduktorů na stěně ozvalo - "Dobrý, jedem!" Milan během jediné sekundy nasadil profesionální úsměv a současně změnil držení těla i zabarvení hlasu, zatímco my s Macem jsme oba zkoprněli překvapením, silně v obličejích pobledli a dokonale ztuhli hrůzou. Dál následoval nepublikovatelný výpadek mozků jako u maturity nebo na prvním rande, o čemž se může každý přesvědčit shlédnutím natočeného pořadu.

    "Hele klucí, brzo přijeďte zas!" loučili se s námi dojatí zaměstnanci České televize a my se těžce odpotáceli k výtahu.

    "Za tisíc korun tady budu jezdit třeba každý den," utrousil pak už ve výtahu Mac, zmáčkl tlačítko "P" do přízemí a výtah se rozjel překvapivě nahoru.

    Takže jsme vlastně popíjeli Vavřinca v pražském sklípku na Kavčích horách, ještě za to dostali nějaké ty chechtáky a dokonce nás zvali, ať přijedem zas. No tak na tohle hned tak nezapomeneme ...