Dny se začínají zkracovat a stromy nám u toho spokojeně žloutnou. Zlehounka jsme se dostali do času, ze kterého jsme před pěti měsíci odjeli. Taková dávka sentimentu. Tak velká, jak moc to doma máme rádi. Ne, určitě ještě není čas na podtržení, sečtení a výsledek. Jen se náš pobyt na Novém Zélandu pomalu ale jistě blíží do finále. Před příletem do ČR 10.5. jsme si ještě stihli naplánovat čtrnáctidenní výlet na soustroví Fiji. Na malých loďkách z ostrova na ostrov, potápění a domorodci. To by měla být sladká tečka za naší půlroční cestou. Tak uvidíme ...



    Sláva!!! Potkal jsem padáky. Celé hejno padáků. Začalo to po Abel Tasman treku na samém severu Jižního ostrova. Když jsme v nekonečné deštivé noci našli místečko pro zasloužený spánek. Skýtající auto, stan postavený do obrovské kaluže a Blančin bolavý zub - ta správná kombinace. To vlhké ráno jsem si dal hodinku běhu s rukama na kapotě spolu s jedním starším spolutlačitelem, o jehož zdravotní stav jsem se obával více než o naše červené žihadlo. Bohužel, dobrý pocit z doposud bezporuchové Hondy Civic utrpěl vážnou trhlinu. Ke špatnému Bohu jsme se s prosbami obraceli. Ale o tom až později ...

    S nachlazeným "Rudým drakem" jsme se přehoupli přes ještě zamračený hřeben rovnou do blízkého Nelsonu. Už jsem si zvykl chodit přímo na Infocentrum, kde jsou široko daleko nejchytřejší. Tahle služba se dost rychle dostane pod kůži. Letáček o tandemovém létání a mapku města do kapsy a jedem.

    Školu Adventure Paragliding v Nelsonu vedou Richard Hadfield a Andrea Heuberger. Richard je z roku 2000 držitel tandemového vzdálenostního rekordu a Andrea z téhož roku mistryní Nového Zélandu ve své ženské kategorii. Dobrá dvojka. Bylo to překvápko, když pro mě Andrea po kratičkém telefonátu přijela pod kopec k zamknuté závoře. Klíč od soukromé cesty mají jen Paragliding a Hang gliding klub.

    Ostatní se s nimi prostě musí spojit, jinak si s autem neškrtnou. Pěšky je to hoďka, autem chvilku, ale jinak než se 4x4 bych to nepokoušel.



    Šestset metrů převýšení a stabilní termika jen podtrhla příjemnou pohodu na startu. Tenhle prostorný mírný svah startoviště je perfektní i pro přistání. Krásně se tak spojí čas strávený ve vzduchu mezi padáky a čas strávený sedíce v trávě při klábosení v jeden skutečně příjemný den. S Andreou jsme si rychle oblítli patnáctikilometrovou trať k Nelsonu a zpět, ale točení pod mrak se tady nenosí. Nejvyšší povolená výška je sotva 200 metrů nad start, a tak to byl docela přízemní let.



    To místo je ale něčím hodně přirozené a krásné, i když se nedostanete výš. Před vámi se ohýbá celá Tasmanova zátoka a do ní se s přibývajícím časem noří klesající slunce. Vlastně si nedokážu představit, jak lépe by se s náma mohl Jižní ostrov rozloučit než přátelskostí, přirozeností a romantikou. Přišel totiž čas, kdy bylo třeba se přesunout na jeho severního souseda a definitivně tak za sebou uzavřít jednu krásnou Jižní kapitolu.