A konečně na třetí start se dá buďto vyjít pěšky a nebo vyjet autem z druhé strany. Tahle objížďka je asi tak na 2,5 hodiny po dost špatných cestách. Lepší je si dobře počkat a vylítnout si tam z šestistovky. Vylítneš-li nad tenhle třetí start, otevřou se úplně jiné horizonty. Uvidíš onen hřeben táhnoucí se k Issyk-kulu (věřím, že si ho příští rok zalítnu celý i kdybych měl na cestě nocovat), vzadu pak zasněžené špičky ledovců a sedla a hřebeny, no prostě senzační divokou přírodu.



    I přes ne příliš dobré přístupové cesty se tady v 8. měsíci tohoto roku konalo otevřené mistrovství bývalých ruských zemí prý i se zahraniční účastí. Alex proto už teď využil nás, jakožto cizinců, k propagaci klubu a připravovaných závodů. Psali o nás v novinách, natáčeli s námi rozhovory pro televizi, no bylo toho srandy kopec. Mimochodem, dnes už vím, že si jeden místní lítač sedlající Sharona od Easy Fly (ČR) vylítal 2. místo v prvním kole a 3. místo v kole druhém. Jak to bylo dál, to už nevím.

    Bohužel jsme neměli tolik času na lítání, jak bychom si přáli. Naším plánem totiž nebylo jen lítání. Chtěli jsme taky trekovat v horách, pak koupit dvě ruské motorky se sajtkou a přes Kazachstán, Rusko, Ukrajinu a Slovensko se projet domů. A tomuto plánu jsme se museli přizpůsobit. Bylo těžké sehnat motorky v takovém stavu a za takové peníze, jak jsme si představovali. Ale daleko větším problémem se stal fakt, že nám nově vznikla vízová povinnost k Rusku a Bělorusku. A to zrovna v době naší cesty. Ruský konzul v Biškeku, který nám mohl víza vydat, nám hned napoprvé sdělil, že nám víza nedá, leda že bychom si koupili letenku až do Prahy. Celkem slušný problém. Bankovky by i byly, ale vůle rozhodně ne. Hlavami se valily černé chmury jako chuchvalce keřů ve stepích za silného větru, sem tam se i blýsklo a zahřmělo.



    Hned jsme sedli k Internetu a zkoušeli možné i nemožné. V Moskvě nám přátelé začali vyřizovat pozvání, ale to bylo nadlouho. Lidé z Letecké amatérské asociace nám poslali dokument potvrzující naši účast na poznávací expedici po bývalých ruských zemích SFA (Sky for all - dobře jsme to vymysleli, co?), za což bych rád všem na asociaci ještě jednou poděkoval. A abychom vízum určitě dostali, koupili jsme si také lístky na vlak z Biškeku do běloruského Brestu (ty lístky jsme po obdržení víz s malou ztrátou prodali). Vlk se nažral a koza zůstala celá. Ať se konzul zblázní, domů nás snad pustit musí. A že chceme jet na motorkách? To snad ani nemusí vědět. Dokument z asociace nám pak přišel vhod na různých hranicích, kde nás měli za blázny, metalové motorkáře, pašeráky drog a podobně.

    Všechny potřebné dokumenty ležely u konzula na stole, Vovka se nabídnul, že nám sežene právě takové motorky, jaké jsme potřebovali, a tak se konečně objevilo alespoň pět dnů, během kterých jsme si mohli vzít batohy a na chvíli se ztratit v horách.

    Autobusem jsme se nechali zavézt do poloviny cesty na Issyk-kul a po vyschlém korytu řeky jsme vykročili k asi 4 hodiny vzdálenému kaňonu. Alespoň tak nám cestu popsala jedna Alexova kamarádka. Velké říční koryto bylo podezřele pokryté hrubou vrstvou zaschlého bahna. Asi po jednom kilometru se proti nám roztekl potůček vody. Kroutili jsme hlavami, ale šli dál. Čím dál, tím víc se koryto zužovalo a zařezávalo do blízkých hor. Ty se stále více zavíraly a zavíraly, až jsme museli šplhat po nebezpečně strmé kamenné suti, přelézat vodopády a obcházet ta místa, která už byla nad naše síly, a. to tak, aby jsme se znova vrátili k onomu potoku, který nás měl přivést na fantastické místo. Byl to krásný červený kaňon, který navíc zkrášlovalo zrovna zapadající slunce. Slunce téže barvy, jako kaňon sám. Připadá mi, jako bychom právě objevili kus člověkem nepoznané země.



    Než jsme sešli dolů do kaňonu, slunce už zapadlo. Olámali jsme suché keře a rozdělali si oheň. Inčučuna by koukal. Ráno jsme si z malého potůčku dobrali vodu a vydali se dál. Kaňon byl dlouhý asi čtyři hodiny chůze a kromě onoho dřívějšího potůčku úplně bez vody. Kolem byla jen červená hlína a tvrdá, napůl suchá tráva. V monotónní chůzi a únavném horku Libor málem šlápnul na hada - had se vztyčil a v ten samý okamžik Libor uskočil. Nevím, co by jsme dělali, kdyby byl had rychlejší. Asi bychom hada zakouslého do Liborového lýtka chytli a snědli ho. Libor by to nějak dokulhal. Had vycítil náš hlad, položil se a odplazil pryč.

    Za každým dalším hrbolkem jsme čekali údolí a v něm vytouženou řeku. Těch hrbolků bylo ale víc a víc a mouchy už se nad námi slétávaly, že už brzy doděláme. I orlíci už zaregistrovali náš loudavý krok.

    Věděli jsme, že podél téhle řeky se musíme dostat zpátky k cestě a tak jsme ji raději našli. Ale že nahoře v kaňonu nebylo pořádného keře, natož stromu, který by poskytl sebemenší stín, tady se přes porost nedalo dostat. Brodili jsme se řekou, prolamovali jsme si cestičky křovím a nejednou jsme museli i traverzovat na skále nad řekou, abychom se dostali dále. Takhle jsme se prodírali několik hodin, než jsme daleko před námi uviděli první auto a jeho cestu. Následoval happyend jako v americkém filmu. Jsme zachráněni a nikomu se nic nestalo. Hladina sebedůvěry přelítla přes rysku loňského maxima, na tvářích se objevily mazácké úsměvy. Ještě jsme zdolali jeden drátový most a odjeli chytat bronz na Issyk-kul.