Issyk-kul - na tohle jezero jsou Kyrgyzové víc než hrdí. Jedna z věčných pravd mluví o tom, že jezero nikdy nejde spát s čistým nebem. Každý večer se nad ním objeví oblaka a ty vytvoří krásný západ slunce. Hory kolem jezera mají sněhové čepice a vůbec, je to paráda. Vedle věčných pravd pevně zakotvených v hlavách Kyrgyzů je tady ještě jedna pravda - šedá a tíživá. Toto jezero si Rusové už dávno vybrali jako cíl dovolených a odpočinků těch mírně bohatších a to dalo vzniknout přehršli staveb okolo pláží. Co je na tom špatného? Peníze došly, noví investoři mají hlavy otočené úplně jiným směrem, a tak zůstala nedostavěna většina mega staveb v ruském stylu a ty rychle chátrají po boku těch, které se dostavit ještě podařilo. Měli tam všechno. Jedinečnou přírodu, krásné pláže poseté slunečníky, velké věže plavčíků (na jedné z nich jsme přepychově přespali), centra pro děti a průzračnou, nepatrně slanou vodu. Dnes - rezavé železo a šedý beton. S hlavami plnými otázek a výčitek odjíždíme do Biškeku.



    Po příjezdu nás Vovka mile překvapil, když sehnal co slíbil. Motorky byly zelené jak rybníček Brčálník, ale jinak suprové. Další dva dny jsme běhali po motoburzách a sháněli klíče, kanystry na benzín a na vodu, nové baterie do motorek, oleje a náhradní svíčky, izolepy, hasicí přístroje, brýle, staré přilby a staré vaťáky a kožené bundy. Přesně tohle byl, myslím si, jediný způsob, jak se bez větších problémů dostat domů. Obléci se jako chudí Kazaši a ujíždět špinaví na špinavých motorkách po špinavých cestách a dokonale tak splynout.



    Když jsme všechno sehnali a opravili, nadešel čas odjezdu. Rozloučili jsme se s celým Biškekem a vyjeli ke Kazašským hranicím. Ujeli jsme pouhých dvacet kilometrů, když jsem se začal divit, jak jsme mohli být tak naivní a domnívat se, že na těchhle ruských pramotorkách přejedeme víc jak 6000 kilometrů dlouhou cestu domů. Motorkám se nechtělo, kouřilo se mi z motoru i z kol a prožíval jsem životní zklamání. Naštěstí nás jel odprovodit Saša - přítel, u kterého jsme tyhle stroje dávali dohromady. Obešel motorku, povolil všechny brzdy a řekl historickou větu - "Vam nenado tarmazit, vam nado damoj dajechat!" (tarmazit=brzdit). Nad moudrem téhle věty jsme mohli uvažovat dlouhé hodiny jízdy ve stepi, kde jsme brzdy opravdu nepotřebovali. Za hranicemi Kyrgyzie jsme se rozloučili i se Sašou a vyjeli do neznáma.



    Slovo step si člověk skutečně uvědomí jen když se v ní po několika letech naučí žít. My jsem nastoupili do takového podivného rychlokursu. A motorky měly být naší výukovou pomůckou. Na seznam závad a oprav jsme si mohli založit sešit. Jedině tak bychom si mohli na všechny závady v klidu domova zavzpomínat. Sešit jsme však neměli. Měli jsme jen Vovkův autoatlas, který se mohl pochlubit rokem výroby, ve kterém po sobě mí rodiče snad teprve nejistě pokukovali, ale spíš o sobě ještě ani nevěděli. A kdyby o sobě už věděli a mohli se podívat do budoucnosti na svého potomka, kterého by zastihli sedět na motorce se svou přítelkyní a kamarádem uprostřed stepi, určitě by se raději rozešli. Špína a prach, která nás po celé cestě doprovázela, se hned po několika desítkách kilometrů nenávratně zažrala do našich vaťáků, kožených bund, šusťákových kalhot, bot a rukavic. A to takovým způsobem, že se naše situace úplně obrátila. Se stepí jsme se sžili tak dokonale, že když jsme vjížděli do Karagandy, už nikoho nemohlo ani napadnout, že jsme cizinci. Ale právě naopak. Stali jsme se pro ně těmi, kterých jsme se nejvíce obávali. My jsme pro ně byli zloději, kteří okrádají poctivé pocestné. Dnes mi to připadá, jako bychom narušili přírodní rovnováhu. Jako by se vlk zašel jen tak podívat, co mají ovce na večeři a zase v klidu odešel.

    A zrovna v Karagandě (asi 1300 km od Biškeku) nám bylo třeba zastavit a podívat se po nějakých náhradních dílech, neboť převodovka mého stroje při nízkých otáčkách vydávala překvapivě hlasité vřeštivé zvuky a Liborův Ural jsme už druhý den učili správně a v dostatečné míře zažehovat směs. A dospěli jsme k názoru, že nejde o chybu výuky, ale o vadu materiálu. Sháněli jsme je tak urputně, až jsme je sehnali. Přidali jsme je do Liborovy sajtky, z jejíž obsahu jsme mohli poskládat téměř celý další motocykl s tím, že už nás nemůže nic překvapit. Další dny tomu mělo být ale úplně jinak.

    Na počasí v Kazachstánu jsme si nemohli stěžovat. Jen občas se objevovaly krásné vysoké mraky, které ale nikdy nepřinesly žádnou výraznější frontu, která by narušila teplo a mírný vítr. Zato extrémně hladoví komáři nám působili velké starosti. Bezhlavě a nepoučitelně se vrhali na jakékoliv místo na těle, které nebylo zakryto více jak dvěmi vrstvami. A tak jsem se jednou probudil v přítomnosti nějakého podivného starce, ve kterém jsem po chvíli rozpoznal Liborovy rysy a také jsem se mohl prospat vedle poloviční asiatky. To když si jeden fajn komár sosnul z Blančiného víčka. Na svůj obličej jsem neviděl a tak jsem si myslel, že jsem na tom ještě nejlíp.



    Dotěrnější než nenasytní komáři byly snad jen vysoké, pro nás trochu pomalé kamióny, které bylo třeba předjíždět. Když se k němu blížíš, vidíš jen mrak prachu. Když jsi pak blíže, vydatně se načicháš i černého kouře z výfuku. Hlavou ti proběhne vzpomínka na českého ropáka, ale ta představa se brzo ztratí, neboť náklaďák lehce vybočuje do stran a ty najednou uvažuješ, jestli má řidič upito a nebo se jen vyhýbá dírám, které ty nevidíš. "Křáp - křáp," teď to byly dvě díry. Říkáš si: "rychle před něho, než příjdou další a utrhne to sajtku". Obdivuji Blanku, která v ní musí sedět a dívat se na ona velká kola houpající se v rytmu kazašských cest. Tak teď! V oblaku dýmu a prachu se ti na chvíli objevil prostor před tebou, nic tam nejede. Řadíš trojku, zrychluješ, Ural si trochu zaškytá a vyjíždíš ze tmy za autem vedle něj. "Křáp - křáp," další díry, Blanka se chytla pevněji a věřím, že kdyby to jen trochu šlo, odstrčila by nohou kamion dolů z cesty.

    Před sebou vidíš další rozeseté díry. Vytahuješ jehly z karburátorů, ať si motor vezme kolik chce, hlavně ať jede. Fajn, ještě počkat na Libora, až se mu to taky podaří a jedeme dál. Ukážeš mu rukou, že může. Hbitě vjede vedle náklaďáku, ale ne a ne se dostat před něj. Víš, že mu vynechává jeden válec, druhý už si víc benzínu vzít nechce a navíc vidíš zase další díry. Vidí je i Libor? Zasuneš se před kamion a sleduješ zrcátko. Jo, i Libor si toho všimnul a schoval se zpátky za kamion. Jako bys slyšel jeho nadávky. Za chvilku to zkusí znova. Těžko říct, kolikrát musíš takhle předjíždět a kolikrát ti naproti vyjede další kamión. Spíš uvažuješ, kolik děr ještě motorka vydrží.



    Večer pak zajedeš někam pryč daleko od cesty, sundáš svoje špinavé a pomačkané tělo z motorky dolů, začneš plácat komáry a uvažovat, na co máš chuť. Z prasklé nádrže přeleješ trochu benzínu do vařiče, zjistíš, že už zase nemáme tolik vody, kolik bychom chtěli a tak si alespoň zapálíš cigaretu. Jediná ženská široko daleko je naštěstí zrovna u nás a připravuje nám jídlo (ne že by to mělo být pravidlo, ale většinou to tak bylo). Ať už to byla bramborová kaše, špagety, rýže nebo polívka, vždy z toho koření a česnek udělalo božskou manu, na které si scvrklý žaludek výtečně pošmáknul. Pak ještě jedna cigaretka a spát. My spát a komáři vstávat - "začíná šichta," říká komár kámošům. Vycucnout až na kost. V zájmu zachování rodu, nehledě na ztráty.