"Hele, nemáš ty těch zásob nějak málo?"
"Jak málo, na šest dnů musí bohatě stačit."
"Jakých šest dnů? Přijeli jsme sem na dva týdny ...!"

    Po operativním vyjasnění jistých drobných nedostatků organizačního charakteru brzy vyvstávají další nečekané potíže. I když odpolední teplota na přistávačce šplhá k příjemným 16°C, noční teploty hluboko pod bodem mrazu naopak velice komplikují výběr ranního jídla. Coca-cola s ledem pravda nevypadá po ránu až zase tak divně, ale zamrzlé kanystry s vodu na ranní polévku nejdou otevřít. Vše musí zachraňovat ještě z domu přivezený mrazuvzdorný chléb. Stejně tak dobře použitelné se ukazují i české paštiky, zřejmě jsou vyrobeny z poměrně kvalitní ropy, takže se dají i v mrazu na krajíc rozetřít. V tom okamžiku ale nastává další nečekaný problém s bolestivým zanořením zubů do prochlazené vrstvy paštiky a následným ukousnutím. Dobře se osvědčila metoda hlubokého výdechu těsně před skousnutím samotným, čímž dochází k alespoň mírnému ohřátí horní vrstvy. Stačí ale vzpomenout na -20°C tam u nás v Čechách a na Moravě a hned se vše jeví v docela jiném světle.



    Nalezení obou startovišť se na rozdíl od přistávačky ukázalo jako nepříliš složitá záležitost. Stačí vyjet z města Cassino přibližně severním směrem a držet se sporadických šipek, ukazujících na horskou vesničku Terelle. Ta totiž leží v nadmořské výšce téměř 1000 metrů a cestou vzhůru k ní se musí kolem obou startovišť projet. Rogalistická rampa nad levou serpentinou v nadmořské výšce 520m je téměř nepřehlédnutelná a díky své výborné poloze v termicky výrazném místě určitě přiměje většinu rogalistů rozložit svoje nádobíčko už tady, na pěkném travnatém plácku v závětří. Vzhledem k nadmořské výšce přistávačky 70m činí převýšení tohoto místa slušných 450m.



    Po dalších 4km jízdy vzhůru serpentinami objíždí silnice v nadmořské výšce 740m výrazný vrcholek, jehož jihovýchodní strana slouží jako startoviště. K němu už se ale musí přijít ze západní strany nenápadnou pěšinkou asi 200m po svých.

    Přistávačka je ovšem kapitola sama pro sebe. Kromě nesporných výhod (rovná louka, větrné rukávy, přímá viditelnost z obou startovišť, možnost stanování, krytý přístřešek s lavicemi, síť na volejbal, koš na odpadky, houpačky pro děti, atd.) má i některé nevýhody. Především se napoprvé velice špatně hledá a bez přístroje GPS bych se snad raději rovnou zeptal místních. Jediným spolehlivým vodítkem jsou malé žluté cedulky s nápisem "Volo Libero Cassino", kterých se dá poprvé zachytit právě při cestě z města Cassino směrem na vesničku Terello zhruba v polovině vesničky Caira. Jakmile je přistávačka jednou nalezena, tato nevýhoda pochopitelně padá.

    Druhá nevýhoda se však okamžitě objevuje. Týká se rozlohy, tvaru a nejbližšího okolí plochy a je nevýhodou především pro rogalisty. Paraglidista může tento odstavec považovat pouze za informativní nebo jej rovnou přeskočit. Jak je z fotografií dobře vidět, bezprostřední okolí přistávačky je rozparcelováno zavlažovací sítí jak ve formě poměrně hlubokých kanálů, tak dlouhých betonových koryt vyčnívajících zhruba půl metru nad zem. Kolem každého kanálu ještě rostou stromky s výškou od dvou do osmi metrů. Delší "ranvej" přistávačky probíhá směrem sever-jih, tedy zhruba rovnoběžně s hřebenem, ze kterého se startuje. Každý už tuší, že převládajícím směrem proudění v termickém dni bude tah na svahy hřebene a tedy kolmo na delší stranu přistávačky. Nejenom okolní svahy, ale celé údolí je ve slunečném odpoledni vydatným zdrojem termiky a nalétnout v termické turbulenci na ranvej s větrem kolmo na směr přistání je pro rogalistu rozhodně větší zážitek, než létání samotné. Prozatímní bilance jsou dvě přeražené trapézky a jeden zlomený laminátový konec křídla. Škody na zdraví, místním porostu a zavlažovací soustavě naštěstí nulové.

    Středeční rychlý převývoj oblačnosti už kolem poledne zaskočil úplně všechny. Snad jen kromě Honzy, který ještě startuje do posledního slunečného intervalu, rychle se zavěšuje vysoko pod základny a chrčivě odtamtud hlásí svých -8°C. A tak trpělivě sbíráme s Jazzmanem a Yehudou východně od startoviště slabé stoupáčky pod zataženou oblohou ve výškách sotva pár stovek nad start, kocháme se výhledem po okolí a snažíme si nevšímat kolem prolétávajících drobných sněhových vloček.

    Následující den nikdo neponechává nic náhodě a všichni jsou připraveni ke startu už před polednem. Termická aktivita se ale jako z udělání probouzí mnohem pomaleji než včera a nezbývá než čekat. Výsledkem jsou ale odpolední stoupáky o rychlostech přes 6m/s do výšky 2100m, kde teplota klesá až na -10°C a odkud se otevírají nádherné výhledy na okolní, ještě zasněžené horské hřebeny, roztroušené kamenné vesničky vysoko v horách a osaměle se pasoucí stáda koní a krav.



    Páteční den je odpočinkový a současně první bez ranního mrazu. Obloha se rychle zatahuje vysokou oblačností a zesiluje severní vítr. Zatímco z rampy nad údolím startuje jako dnes jediný Norbert a po patnácti minutách měkce přistává v sílícím větru, skupinka paraglidistů raději odjíždí na výlet. Objevuje se Remo Merucci, prezident místního klubu "A.S. Volo Libero Cassino" s jehož laskavým svolením zde zdarma létáme a táboříme a zve nás na zítřejší létání na sousedním, pro nás zatím neznámém terénu. I když počasí na to zatím nevypadá, všichni souhlasí. Zasněžený vrchol Monte Cairo se postupně začíná halit do oblačné čepice. Noc bude teplá ale větrná.