Den za dnem přibývá Měsíce k úplňku a díky odrazu slunečních paprsků od jeho povrchu není třeba v noci vůbec hledat baterku. Večer za večerem naopak ubývá z demižónu červený Merlot Veneto a přivezený český chleba se už hodí akorát tak na topinky. Noční mrazy mírně polevily a v záři plamenů táboráku se dá sedět dlouho do noci.

    V sobotu ráno je nad očekávání úplně jasno a slunce smaží nebývalou silou. Po nezbytné prohlídce plastické nástěnné mapy v místním klubu "A.S. Volo Libero Cassino" v sousední vesničce Caira vyráží šest českých aut s osmi rogalisty a šesti paraglidisty za černým Volvem místního bosse Rema Merucciho k severu.



    Zhruba 33km od Cassina leží v nadmořské výšce 430m další rozlehlé údolí pod horským městečkem San Donato, obklopené řetězcem hor s vrcholy ve výškách kolem 2000m. Na první pohled terén trochu připomíná Castelluccio s tím rozdílem, že dno údolí neleží zdaleka tak vysoko a létá se zde tedy celoročně. Nalézt údolí není nijak složité, stačí vyrazit z Cassina směrem na města Atina a Sora a zhruba dva kilometry po průjezdu horským tunelem odbočit vpravo na silnici SS509 na městečko S.Donato. Na přistávačku na souřadnicích N41°42.079' E013°46.838' se pak sjíždí přímo z městečka po silnici SP94 směrem na Sora, naopak na start se pokračuje přes městečko stále silnicí SS509 směrem na Opi a Pescasseroli. Přistávačka je rovná jako stůl, nesrovnatelně větší než v Cassinu, navíc bez překážek v jejím bezprostředním okolí. Uprostřed stojí jako obvykle krytý přístřešek se stolem a lavicemi, nad kterým vlaje na stožáru větrný rukáv.



    Znalci místních poměrů jsou Armando Montuori (Pietro) a Marcella Onorio (Santos) a podle jejich slov bude během několika měsíců postavena za velké státní peníze bombastická startovací plocha o nějaký půlkilometr blíž před současnou provizorní startovačkou přímo u silnice SS509. Dnes tedy nezbývá paraglidistům, než vyrazit sněhem na téměř hodinovou túru vzhůru do hor, zatímco rogalisté stavějí za zvědavého okounění náhodně projíždějících civilistů svoje stroje přímo u silnice na souřadnicích N41°43.550' E013°47.312' v nadmořské výšce 1170 metrů. Pro paraglidisty je toto místo nepoužitelné, jedná se totiž o start z ostrého terénního zlomu takřka ze silnice a na rozběh tu není žádný prostor. Prostě skok do hlubin a divadlo pro turisty.

    Krátce po 13. hodině startují vysoko v horách paraglidisté a téměř současně jdou do vzduchu i rogalisté ze startoviště u silnice. Kvůli rychlému vývoji oblačnosti nad hřebenem je termika mírně zatlumená a stoupáky jen zřídka přesahují rychlost 3m/s. Horní partie hřebene jsou zasněžené a základny dnes leží ve výškách kolem 2100 metrů. Podél hřebene se dá létat bez problémů 50km tam a zpátky, přelet do Cassina tu není nic neobvyklého. Údolí je známo nejen jako terén San Donato, ale také pod názvem "Valle di Comino". Místní zde mají vytyčené různé trasy o délkách přes 100 kilometrů a díky výstavbě nového prostorného startoviště se chystají tady pořádat italské šampionáty.



    Teplota ve výšce nad hřebenem je jako každý den hluboko pod bodem mrazu a Martin Pacejka má po přistání tak zmrzlý obličej, že nedokáže pronést srozumitelnou větu. I tak se později na přistávačce všichni shodujeme, že terén San Donato je neskutečně bombový a rozhodně sem bude třeba přijet na delší dobu. Ale až bude o něco tepleji. I když místní svorně tvrdí, že letošní únor je extrémně studený a něco takového tady nepamatují. Vše potvrzují i účastníci loňské únorové výpravy, jejichž nejčastěji používaným oblečením byly kraťasy a tričko.



    Následující ráno je obloha opět čistě modrá a paprsky ostrého slunce rychle mění bílý povlak jinovatky v trávě na třpytivé kapky. "Musíme hákovat," vysvětluje Tomáš Hrabal a čeští paraglidisté s pramalým nadšením balí, nakládají a odjíždějí mrznout domů. Yehudovo hlasité cvakání zubů každé ráno mi bude určitě chybět. Při pohledu na něj jsem si vždycky uvědomil, že mně zase až taková zima není.

    Úderem jedenácté vyrážíme na kopec. Po špatných zkušenostech s odlamováním rampouchů při nabírání pramenité vody nahoře ve vesničce Terelle naplňujeme kanystry raději na zahradě u mladé Italky dole pod kopcem. Je to vlastně Kanaďanka z Toronta, která se provdala za místního Itala s vidinou klidného života v domku na vesnici. Teď má čtyřletého syna, žárlivého manžela a chybí jí cvrkot velkoměsta. Celé svoje manželství považuje za omyl a nejraději by sbalila kufry a utekla. Ani přesně nevím, proč mi tohle všechno vypráví. Každopádně není důvod jí nevěřit, dobrodružná povaha z ní přímo vyzařuje. Ponecháváme ji raději svému osudu a spěcháme nahoru na start. Vítr začíná výrazně zesilovat.