Vysoko nad Serra du Pignu
    Ranní probuzení hukotem mořských vln je opravdu nezvyklé. Až za denního světla teprve zřetelně vidíme, jak vypadá písčitá pláž v zátoce v období mimo turistickou sezónu. Plechovky, lahvičky, barely, kanystry, plastová víčka, starý sandál, dvě pneumatiky, kostky Lega, igelitové pytle, naplavené dřevo. Zkrátka neuvěřitelný svinčík. Až na to dřevo, to se nám totiž bude hodit na oheň.



    Mořský příboj vyvrhuje na břeh tuny mořských řas, ze kterých se tvoří na pláži mazlavá útesová bariéra tmavě hnědé barvy. I ten nejotrlejší Milan leze v plavkách do moře jenom po kolena a pak znechucen prchá z vody. Pláže se v době sezóny samozřejmě denně čistí, na začátku března to ale Korsičané považují za ztrátu času. Hlavní sezóna zde začíná až na přelomu června a července.



    Téměř 1000 metrů nad hladinu Středozemního moře ční stožáry mohutných vysílačů na hřebeni nad přístavním městem Bastia. Toto místo se nazývá Serra du Pignu a z hřebene u vysílačů je možno odstartovat na obě jeho strany. Ráno tedy balíme stany, vzorně sbíráme odpadky, rušíme tábořiště a kolem 10. hodiny vyrážíme nahoru. Po cestě v serpentinách ještě nezbytná zastávka k doplnění zásob čerstvé pramenité vody a před polednem jsme nahoře. Z hřebene je nádherný rozhled na moře na obou stranách ostrova. Fouká ale mírný jihozápad, takže klopýtáme mezi balvany s rogaly na zádech několik desítek krkolomných výškových metrů pod vysílač na západní startoviště a tiše v tuto chvíli závidíme paraglidistům. Obloha je jasně modrá a slunce na začátek března pro našince překvapivě ostré. Zatímco stavíme křídla s občasným odbíháním některých pilotů za velké balvany s toaletním papírem v ruce, nad jihozápadní stranou kopce začínají na nebi naskakovat první bíle vatičky. Dochází k nejhoršímu - je třeba letět.



    Protože jediný Honza z nás sedmi není na Korsice poprvé a nezdržoval se dnes dokonce ani s toaletním papírem za balvanem, staví se na start jako první. Vítr je skutečně velmi slabý a Honza pečlivě vybírá místo pro dostatečný rozběh mezi všemi těmi balvany. Flérky se zavlní, Honza se rozbíhá. Neuvěřitelně dlouhý rozběh a je tam. Je vidět, že termika před startovištěm ožívá, ale Honza po několika minutách pohrdne slabými bublinkami a ohýbá to za roh na jižní stranu kopce. Kupodivu na jihu nejsou ani ty bublinky a Honza se zvolna propadá za hřeben a odlétá nad přistávačku na východní pobřeží.



    No nic, bude třeba to trpělivě nasbírat přímo před startovištěm. S ohledem na tvar svahu snáším křídlo o několik metrů níže nad mírný terénní zlom a jdu do toho. Před startovištěm skutečně jenom slabé bublinky s velmi malým průměrem, ale taktikou snižování rychlosti a otáčení na malém poloměru se mi daří alespoň neztrácet výšku.

    Koutkem oka vidím, že se přímo do mojí hladiny vrhnul Milan. Tak to bude něco. Skáčeme oba po bublinách jako opice a snažíme se v omezeném prostoru nesestřelit jeden druhého. Po několika minutách trápení jsme sotva v polovině výšky stožáru, který najednou začíná docela překážet. Jedním okem sleduju Milana, druhým stožár a ještě se marně snažím očima nalézt dlouhá kotvící lana v prostoru kolem stožáru. Nevidím je a začínám z toho být neklidný. Najednou pecka zespodu a vario zaječí. Instinktivně brzdím a protože podle sil v hrazdě cítím jádro stoupáku vpravo, okamžitě lámu ostrou pravou zatáčku. Je tam! Rychlé pípání varia přechází ve spojitý ječivý zvuk a už se vezu 6m/s nahoru. Stožár i s Milanem okamžitě mizí hluboko pode mnou. Jádro je skutečně vydatné, ale proklatě úzké. Mám pořád co dělat, abych se vešel a nevypadl z tohoto expresního výtahu. Milanovi se daří pomalu taky zvedat, zatímco nade mnou začíná kondenzovat bílá chmurka. Stoupání končí přesně u ní ve výšce 1670 metrů. Na mořský vzduch poměrně vysoká kondenzační hladina. Na západě i na východě se až k obzoru rozlévá Středozemní moře a na východě z něj zřetelně vystupují obrysy ostrova Elba, co na něm kdysi zavřeli Napoleona. Snažím se na severu najít očima pobřeží Francie, ale 180 kilometrů vzdálené břehy není dnes vidět. Zato směrem na jihozápad ční v centrální části ostrova k obloze zasněžené štíty hor do výšek přes 2500 metrů a přes ně se povážlivě přibližuje pás vysoké cirovité oblačnosti, který jsem zpozoroval už před startem. Na startovišti však žádný pohyb.

    Na jižním okraji města Bastia na obrovské pláži zřetelně rozeznávám už zaparkované křídlo Honzy. Milan pode mnou zřetelně ztrácí výšku a míří nad východní pobřeží nad pláž. Na startu jsou připravena další čtyři křídla, ale stále se tam nic nehýbe. Jakmile vysoká oblačnost zastíní slunce, budou se starty určitě problémy.

    Konečně se ze startoviště směrem na západ odlepuje Mílovo křídlo a po dvou zřejmě ztrátových pendlech před svahem zahýbá vlevo a přes sedlo prolétává na východní stranu. Míří rovnou nad pobřeží. Vypadá to, že rychle ztrácí výšku, protože doslova "teče" středem úzkého údolí, aniž by se snažil hledat lepší stopu. Až nahoru úplně slyším ty stabilní -4m/s, o kterých později vyprávěl. Konečně vylétává z údolí, ale na pláž to má ještě dobré 2 kilometry. Z výšky to vypadá, jako by už chodil nohama po střechách domků, mezi kterými se chvílemi dokonce ztrácí. Sleduju ho stále očima, abych mohl vysílačkou upřesnit místo jeho přistání. Šťastně překonal další řadu domků, prolétl nad továrnou a dokonce nechal bez povšimnutí i fotbalové hřiště. Ještě kousek a je konečně nad pláží. Jediná zatáčka do správného směru a sedí! To budou zase večer u ohně zážitky ...



    Vysoká oblačnost zastiňuje slunce a i mně začíná pomalu ubývat výšky. Stále mám ale ještě 1200 metrů a mířím tedy přes východní pobřeží nad moře. Nad vodou jako obvykle velmi malé opadání, místy dokonce nula. Znovu se dostavuje ten známý pocit nekonečného prostoru a volnosti nad mořem.



    Na pláži už parkují tři křídla a ty další tři na startovišti už dnes těžko odletí. Pomalu vyklesávám a sleduju projevy větru na pobřeží. Vypadá to na mírný severovýchodní vítr nepatrně šikmo na pláž. Ještě několik sestupných zatáček pro potěšení očí zvědavců s vyvrácenými hlavami a sedám měkce do písku jako do peřin.



    Po zoufalém přenesení všech tří křídel ze západního startoviště na východní se podaří ještě odstartovat Vláďovi alespoň ke sletu dolů na pláž, zatímco ostatní nahoře rozmrzele balí. Vracíme se tábořit zpátky na špinavou pláž.



    Už večer je ale rozhodnuto o tom, že zítra se přesuneme na severozápadní pobřeží ostrova.