Oblast Ajaccio - Vero
    Ráno je úplně jasno jen s občasnou cirovitou oblačností. Ti, kteří včera neletěli, nedočkavě stavějí křídla, i když prochlazený ranní vzduch zatím spolehlivě teče dolů z kopce a nezbývá tedy, než čekat.



    Kolem poledne začíná naslunění jihovýchodního svahu pod startovištěm konečně fungovat a dá se startovat. Občasně vznikající malé chmurky mají ale jihozápadní snos a startoviště se tím ocitá v závětří. Teď už stavějí i ostatní, zatímco první tři jdou na věc. Start na takto prudkém svahu je bezproblémový, horší je to už se zachycením. Všichni bojují nad nasluněnými skalisky, Vláďa dokonce zalétává daleko za roh. Po chvíli se ale vrací, aniž by tam získal nějakou výšku. Po necelých 15 minutách všichni postupně vyhnívají hluboko v údolí na přistávačku u křižovatky.



    Zkrátka je ještě brzy a bude třeba vyčkat. Po necelé hodině začínají chmurky nad hřebenem mohutnět a projevy termické aktivity na startovišti jsou viditelně silnější. Startuje Honza, ale po 15 minutách srdnatého boje o každý metr výšky je taky dole. Rychle vznikající oblačnost začíná být slabým jihozápadním prouděním nasouvána před startoviště a začíná zastiňovat rozhodující horní partie hřebene. Flérky se otáčejí směrem dolů a je to v pytli. Míla propadá trudomyslnosti, sedá do auta a jede dolů pro ostatní. Zůstáváme s Milanem sami. Stavím se s křídlem na start a pozorně sleduju vývoj nad námi. Nasouvaná oblačnost se před hřebenem naštěstí rozpouští, ale další zase neustále vzniká. Celé údolí je nasluněné, ovšem kromě nejvyšší části hřebene, která je rozhodující pro start do závětří. Způsob vývoje oblačnosti dává jasně tušit, že přímo před startovištěm musí být stoupání, ale s větrem o rychlosti 2m/s do zad bych musel běžet alespoň 50 kilometrů za hodinu. Tak to by rozhodně nešlo.



    Náhle se proudění zastavuje a flérky schlíple visí bez pohybu. To musí být moje chvíle. Sedmimílovými skoky přebíhám půl startoviště a po odlepení nechávám svah bez povšimnutí. Mířím do prostoru před startovištěm. Po chvíli skutečně nalétávám do oblasti s mírným stoupáním a trpělivě se zvedám. Snos je pod úrovní hřebene jihovýchodní a tlačí mě zpátky ke svahu. Už mám konečně zase výšku startoviště a při každé otáčce si poměrně zblízka prohlížím antény vždy v jiném patře vysílače, který stojí přímo na startovišti. Nejpříjemnější pohled je pochopitelně na ty tři, které jsou namontované svisle úplně na špici stožáru. Ale i ty se po chvíli pomalu ztrácejí pode mnou.

    Dole na startovišti se od svahu odlepuje Milan a začíná to pracně lovit v prostoru. Nebude to mít lehké, už tak slabé stoupání ještě výrazně zesláblo. Ponechávám ho svému osudu a mířím do vnitrozemí nad skalnatou a zatím nasluněnou část hřebene. Dolétávám k němu v mizerné operační výšce, ale po několika kopancích těsně nad hřebenem mám poměrně vydatné jádro a na přistávačku zatím evidentně nemusím. Po několika minutách kroužením dotáčím základnu ve výšce 1220 metrů a vydávám se dál od hřebene kousek nad údolí. Právě tam totiž začíná vznikat nová chmurka a než k ní doletím, je z ní malinký mrak právě v mojí výšce. Dávám hrazdu na plné ruce a vysokou rychlostí vodorovně "pářu" mráček zhruba v polovině jeho výšky. Průlet trvá sotva 3 sekundy a hned se ohlížím, co se s mrakem stalo. Vůbec nic. Tváří se, jako bych tu snad ani nebyl.



    Milan pod startovištěm zatím ztrácí výšku a míří podél malého hřebínku nad přistávačku uprostřed údolí. Letím tedy nad něj, podívat se na jeho přistání. Louka je pro rogalistu poměrně problematicky skloněná a nerad bych opakoval chyby jiných, pokud se jich dopustí. Asi po pěti minutách jsme oba nad přistávačkou. Podle kouře ve vesnici a velikého fáboru na louce fouká svižně nahoru údolím. Na skloněnou louku proti větru nejsme schopni přistát a louka končí několika domky. Po větru do mírného kopce to taky nepůjde. Rychlost takového větru přičtená k přistávací rychlosti rogala je téměř sebevražedná. Tak to bude zajímavé.

    Milan sundává výšku v rohu na závětrné straně louky. Chystá se tedy přistávat raději proti větru, ale evidentně to hodlá napasovat bokem do malého kopečku s keříky, který se zvedá na okraji přistávačky. Přistávací rychlost má poměrně vysokou, otlačuje to na plné ruce a až ke mně nahoru je po sekundě slyšet to prásknutí. Nu což, budu to muset udělat taky tak, ale raději bez té rány. Sundávám výšku a vidím, že malý kopeček je v tomto větru skutečně jediná možnost přistání. Na jeho svahu se ale roztroušeně pase nějaký dobytek. Přilétávám blíž, jsou to krávy. Ještě blíž, mají rohy. A sakra! Vysokou rychlostí to peru k zemi a zrovna mi tam jedno zvíře stojí a civí na mě. Sudokopytník mě prokazatelně vidí, ale ani to s ním nehne. Vlevo jsou další dva, vpravo keřík. Volím keřík a za cenu ztráty poslední výšky se snažím získat přebytek rychlosti, který hodlám využít k přeskočení keře. Už rozeznávám ostny, jsou to asi nějaké ostružiny nebo co. Rezerva rychlosti zatím dobrá. Těsně před keřem odtlačuju, hrazda zdárně překonává překážku, teď nezapomenout ještě rychle skrčit nohy a jsem za keřem. Ještě pár metrů a sedím. Všude kolem samé kravince. Tak tady bych se válet rozhodně nechtěl.



    Nenápadně odcházím s křídlem z dosahu rohatých a naštěstí zcela netečných zvířat a zatímco ostatní jsou už zase nahoře, my s Milanem v rohu louky u silnice pomalu balíme. Po půlhodině pro nás přijíždí Honza a ve 4 hodiny odpoledne jsme zase na startovišti. Dvě křídla jsou připravena znovu letět, ale nízké březnové slunce už dávno přestalo dostatečně vyhřívat údolí a v chladnoucím vzduchu začíná rychle kondenzovat vlhkost od moře. Během 10 minut se celé údolí a všechno kolem utápí v mlze.

    Chvatně balíme, dáváme ještě hodinku na gáblík a přesouváme se víc k jihu směrem na Propriano, kde v okolí města Olmeto hodláme zítra najít další startoviště. Hledání místa k táboření je dnes ve tmě poněkud obtížnější, ale nakonec stavíme stany na pláži poblíž vesničky Porto Polo na souřadnicích N41°42.804' E008°48.981'. Po včerejší velmi studené, ale zato tiché noci znovu kravál mořských vln až do rána.