Propriano
    Ráno padá volba průzkumného vozidla pro tento den na nás, ostatní zůstávají zatím na pláži a zřejmě se budou koupat. Vybaveni mapami míříme vzhůru údolím rovnou do městečka Olmeto. Příjemná servírka v místním baru umí anglicky jenom "I do not know" a posílá nás do informačního centra o čtyři domky níž. Paní v "Information Office" umí sice anglicky skvěle, ale stále dokola opakuje, že nikde v okolí se létat nedá a že si je tím naprosto "sure". Nevěříme jí ani slovo, zdvořile děkujeme za hromadu barevných propagačních materiálů o možnostech komfortního ubytování s výhledem na moře a pokračujeme přímo na jihozápadní svah na této straně údolí. Po důkladném prozkoumání celého keři a stromy zarostlého svahu prohlašujeme toto místo za "nevhodné pro uskutečnění vzletu závěsného kluzáku" a přejíždíme přes údolí na mnohem členitější protější stranu. I když vše vypadá z dálky velice nadějně, opak je pravdou. Za hodinu jsme až úplně vzadu vysoko v údolí a našli jsme jenom dvě úděsná místa, kde by se pilot bez jakéhokoliv pudu sebezáchovy mohl vrhnout dolů. Všude samé skály, vysoké křoviny, drátěné ploty, kamenné zídky a soukromé pozemky.



    Snažíme se vyptávat i domorodců, ale není to vůbec jednoduché. Pokus o rozhovor v angličtině vždycky končí rezolutním odmítnutím. Korsičané jsou zarytí nacionalisté a považují se za samostatný národ. Američany a všechno, co je připomíná, nesnášejí. Na celém, jinak poměrně civilizovaném ostrově není například ani jediná restaurace Mc. Donald. Podobně je tomu s Italy nebo Francouzy, i když celé dvě třetiny korsických slov mají italský původ, francouzsky umí každý a Korsičané mají francouzskou vládu. Nebo možná právě proto. Korsický nacionalismus a separatismus jde dokonce tak daleko, že názvy měst jsou na směrových tabulích uvedeny vždy ve dvou jazycích, z nichž ten francouzský je velmi často postříkán černým sprejem. Extrémněji naladění domorodci se ani nenamáhají natahovat kamsi vysoko k ceduli s plechovou lahvičkou spreje a tabule rovnou z auta prostřílejí.



    Toto všechno jsou však jen ty mírnější projevy korsického separatismu. Mnohem hůře dopadl v loňském roce guvernér francouzské vlády na Korsice, který byl rovnou zlikvidován pumovým atentátem. Zkrátka jiný kraj, jiný mrav.



    Právě se překulilo poledne a teplota v této poměrně velké výšce nasluněného údolí vystupuje až na 25°C. Svlažujeme hrdla alespoň studenou vodou z čistého horského pramene a ptáme se vysílačkou ostatních, jaká je voda v moři. Matně si přitom vzpomínám na slova paní z informační kanceláře v městečku Olmeto a jsme z toho oba mrzutí.

    Na nedaleké pastvině potkáváme příjemné děvče v oprýskaném auťáku s naloženými konvemi mléka. Konverzovat anglicky se zprvu zdráhá. Stále mele dokola cosi ve francouzštině a ukazuje na poznávací značku našeho auta. Po několika minutách našich neurčitých posunků na nás vybalí češtinu, a to dokonce i s ostravským přízvukem! Oba jdeme do kolen a nechce se nám věřit vlastním uším. Bohunka je z Havířova a před dvěma lety po dokončení střední školy práskla do bot a odjela za svým českým přítelem Martinem na Korsiku. Oba jsou zaměstnanci místního farmáře a mají na starosti stádo 110 ovcí. Bydlí v domku přímo na pastvině v horách, dojí mléko a vyrábějí ovčí sýr. Na nějaké bohatnutí to samozřejmě není, ale je to klid, pohoda a dokonalý únik od běsnící civilizace přelomu 20. století.




    Bohunka nechává bez mrknutí oka káru i s konvemi stát uprostřed pastviny a nasedá k nám do auta. Jedeme k televiznímu vysílači na sousedním kopci, který snad může být posledním možným místem pro létání. Nasměrování celého svahu je sice ideální, ale hustý porost vysokých křovin nedává žádnou šanci pro start. Je to prostě v pytli, tady se fakt nikde létat nedá.



    "Tak tohle bývala výborná pizzerie," ukazuje Bohunka na rozvaliny čehosi na svahu. "Ale jednoho dne se korsický majitel Stephane Rotili Forcioli de la Punta nepohodl se svojí ruskou manželkou Natašou a rozmlátil to tady na mraky," vysvětluje naše korsická průvodkyně z Havířova, culí se na nás a rukou si neklidně začesává pramínky vlasů, které jí neustále padají do obličeje. Pořád je ještě trošku rozhozená z toho setkání s Čechy. Inu svět je malý ...



    Po neúspěšném průzkumu a ujetí celkem 120km se dole na pobřeží setkáváme s ostatními a rozpaky nad vzniklou situací se řeší demokratickým hlasováním. Objevitelská část naší výpravy je těžce převálcována početnějším zbytkem a další startoviště až úplně na jihu ostrova se už hledat nebudou. Kolona čtyř českých vozidel se tedy vydává přes města Sartene a Porto Vecchio podél celého východního pobřeží ostrova zpátky na sever do místa našeho prvního tábořiště nedaleko přístavu Bastia. I když celé východní pobřeží není vůbec hornaté, ale naopak placaté zrovna jako naše Haná a cesta slušně ubíhá, stany stavíme zase potmě. Měsíc už téměř dorostl k úplňku a skrz vysokou oblačnost svým rozptýleným světlem alespoň trochu osvětluje pláž a pobřeží. A jako kdyby se opravdu blížila nějaká fronta, začíná výrazně foukat.