Kopání do banánů za letu zakázáno!
    Ale ani na startovišti Mirador El Time to nebylo o moc lepší. Foukal poměrně svižný vítr, což by na normálním startu tak moc nevadilo, ale tady se startuje ze skalnatého útesu. Bohužel na východní stranu se s padákem nedá bezpečně odstartovat, na Mílu to bylo silné a Standu odradily houstnoucí základny pár metrů nad startem. Opět nasedáme do auta a přesunujeme se na pláž v Puerto Naos.

    Cestou se marně pokoušíme něco nakoupit ve městě Los Llanos, téměř liduprázdném po dlouhé karnevalové noci. V Puerto Naos si krátce prohlížíme přistávačku, vykládáme Mílu, který se jde smažit na pláž s manželkou a ještě k tomu s vlastní (jestli dobrovolně to nevím) a po nezbytném půlhodinovém bloudění přes banánové plantáže dorážíme na místo. K mému překvapení ale poletím sám, protože Standa musí udělat pár snímku ze země. Skvělá výmluva!




    Startoviště je poměrně malá, téměř vodorovná plošinka asi tak 30x40metrů na hraně travnatého, ne příliš prudkého útesu. Jen ty kaktusy pod startem mě trochu znervóznily. Krátce po nás přijel místní tandem-pilot s nějakou německou důchodkyní. Než jsem stačil dojíst svačinku a nachystat si padák, už tam brousil hranu. Je fakt, že to má dobře zařízené. Jeho kočka roztáhla padák, protřepala šňůry, zapnula pasažérku do sedačky, pomohla jim do vzduchu a navíc ještě svezla auto. Na nic jsem nečekal a rychle jsem ho následoval. Ve vzduchu jsem byl velice rychle. Než jsem stačil dofouknout klapnutou půlku padáku, už jsem byl 20 metrů nad zemí a vário mi vesele pískalo třímetr.




    Naletěl jsem si kus dopředu a i tak jsem musel klapnout uši, abych si udržel domluvenou fotografickou výšku. Než mi Standa zamával konec focení, docela se zatáhlo a během pár okamžiků se široké a silné stoupáky ztratily a místo nich přišly na řadu krátké a rozbité bublinky. Málem jsem vyhnil, ale přitlačil jsem se ke stěně a po krátkém broušení svahu a kopání do banánů jsem se dostal zpět nad hranu, na které se dalo krásně vozit a občas jsem si dokonce musel najít nějaký klesák, abych si udržel uctivou vzdálenost od základen ne příliš důvěryhodných kumulů. Po několikaměsíční pauze jsem z toho byl pěkně zmatený, chvílemi jsem si nebyl vůbec jistý, jestli mám za řidičky tahat nebo je naopak povolit.




    Po hodině jsem "takticky vyhnil," protože jsem toho měl docela dost. Během přistání jsem se pořádně zapotil. Přistávačka sice nepatří mezi nejmenší (asi 100x500m), ale bylo tam dost na slunci škvařeného lidu, který se navíc vyvalil na ta méně kamenitá místa. Černá písčitá pláž dávala i pod mraky pořádné dvoumetrové pecky a byla to pořádná fuška trefit pevnou a hlavně suchou zem. Nakonec jsem šťastně dosednul a kupodivu do plánovaného místa. Jen pár metrů vedle se na dece válel překvapený Míla. "To jsi přistál schválně vedle nás?" ptal se. "To víš že jo," odvětil jsem, "já jsem rád, že jsem trefil pláž a ne moře, natož abych sledoval, kde kdo leží." Zato Standa, který na mě celou dobu zuřivě mával, přiběhl z úplně opačné strany pláže. Chtěl si mě vyfotit na přistání, ale jednak stál na pěkně blbém místě a hlavně jsem si ho během přistávání vůbec nevšimnul. Rychle jsem sbalil padák, nahodil plavky a hurá do moře!

Strčte si ty baterky do řiti! (Standa Hlavinka)
    Zmiňované Puerto Naos je turisticky nejfrekventovanější místo ostrova La Palma. Je to vlastně maličká vesnice složená z několika hotelů, posazená mezi pláží a stěnou 250 metrů vysokého a mnoho kilometrů dlouhého útesu. Snad právě proto si toto místo vybrali místní flígři a přímo u pláže si zřídili malou kancelář s větrným rukávem na střeše s názvem PalmaClub. Za okno svého klubu vylepují každý den synoptické mapy a zprávy o počasí a nabízejí německým turistům možnost proletět se na tandemu. Hovoří snad všemi jazyky, ale angličtinu nejlíp ovládá Mike. Číslo na jeho mobil je 0034 609 823008 a naladit ho můžete i na zde obvyklé frekvenci 143.050MHz.

    Obyvatele ostrova La Palma po obědě neuvidíte příliš pracovat. Drží totiž jakousi "siestu". Pod tímto názvem se skrývá sladké nic nedělání, vysedávání v barech, klábosení o všem možném, popíjení vína, dřímání na lavičkách a podobné činnosti s vysokým pracovním tempem a nasazením. Je třeba prostě počítat s tím, že v tuto dobu jsou otevřeny jen některé obchody, služby fungují jen jaksi napůl a vůbec všude panuje takový jakýsi odpolední klid. Nejlíp se ovšem klábosí na sluníčku před barem ...




    O místních obyvatelích by se daly fakt psát romány. Žijí v klidu a v naprosté pohodě, pořád se pro našince až nepochopitelně usmívají a hned tak něco je nerozhází. Typickou ukázkou jejich mentality je tento nádherný případ. Před několika lety rozhodla Evropská unie, že uvolní spoustu peněz na solární osvětlení. Po celém ostrově La Palma, ve všech místech kam nedosáhla kabeláž pouličního osvětlení, byly vztyčeny stožáry s výbojkami a solárními články. Součástí tohoto chytrého systému byl pochopitelně i bezúdržbový akumulátor, který se ze solárního panelu během dne dobíjel a v noci dodával proud pro výbojku. Moc pěkná věc. Po několika letech provozu ale vypršela životnost baterií a bylo třeba je vyměnit za nové. Evropská unie už tady ale nechtěla další peníze investovat. Systém máte vybudovaný, o jeho údržbu se už starejte sami. Každý už jistě tuší, jak se k tomu Kanáři postavili. Vyprdli se na baterky z Unie a jsou zase potmě. No nejsou boží ...?!




    Díky kvalitním silnicím, na kterých má opět zásluhu Evropská unie, je na ostrově poměrně rozšířená cyklistika. Ne snad že by místní obyvatelé jezdili na kolech, to rozhodně ne. Kanáři se vozí v autech. To spíše turisté na vypůjčených nebo dokonce z Evropy dovezených bicyklech vesele křižují celý ostrov. A když se pořádně opřou do pedálů, dokážou objet celý ostrov za jeden jediný den.




    Velice zajímavá je ale na ostrově La Palma turistika pěší. I když naše pečlivě promyšlená a do nejmenších detailů propracovaná túra dopadla úplně jinak než jsme si představovali, byl to rozhodně zážitek na celý život, puchýře na nohách pak až na několik týdnů.

Ruta de los Volcanes
    Zdejší úchvatné a exotické hory nás k pěší túře nemusely dlouho vybízet. Vybrali jsme si oblíbenou trasu "Ruta de los Volcanes," ne přes hory a doly, ale jak z názvu vyplývá, přes vulkány a doliny. Cesta končila u našeho domečku a každý večer se z různých směrů trousili více či méně zničení lidé s batůžky na zádech, pohorkami na nohách a někteří lépe vybavení si nesli trekingové klacky v ruce.



    Horský hřeben, táhnoucí se přes celý ostrov, lze v podstatě rozdělit na tři části: Jižní část, kterou tvoří sopečné kužely (nejvyšší vrchol Deseada 1949m), střední část s krátkým spojovacím hřebenem (cca 1400m), který na západě přechází v náhorní plošinu u El Pasa a severní část s nejvyšším vrcholem ostrova Roque de Los Muchachos (2426m), která má tak trochu alpský charakter. Pro náš výlet jsem si pořídil mapu v měřítku 1:50000 s turistickým průvodcem a satelitní fotkou za celkem slušný peníz (700 Peset).