Jak jsem ale později zjistil, přesnost a množství detailů odpovídá spíše nějaké dětské malůvce. Mnohem lépe se jim povedl čtyřjazyčný popis na druhé straně mapy, i když traťové časy jsou počítány pro maratonové běžce. Pohodovým tempem to bude trvat tak 1.5 až 2 krát déle než je uvedeno v textu.




    Ráno nás přivítala zatažená obloha a kolem domečku bylo pěkně mokro po nočním dešti. Nálada naší expedice klesla na nulu, ale přesto jsme se nenechali odradit. V rámci zjednodušení Míla a Hanka spolu s horským vůdcem Standou vyjeli ráno autem na začátek cesty ke kempu "Refugio el Pilar" a já jsem vyrazil z chaloupky. Zatímco podvrcholová skupina číslo 1 vycházela z nadmořské výšky 1400m, já jsem se musel vyškrabat ze 700m. Ještě že Standa zamítl můj skvělý plán, podle kterého jsme se měli někde v polovině setkat a předat si klíče od auta. Ty raději schoval do nárazníku a vysílačkou mi zavolal GPS polohu auta. Jak správně předpokládal, problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Zdejší turistické cesty, díky občasným požárům, nejsou skoro vůbec značeny a jediná cedule směrem na Fuencaliente (Los Canarios), kterou z auta našli, je svedla na úpatí hor. Celou dobu šli lesem po široké lesní cestě a kdyby se nevydrápali po čtyřech na poslední vulkán, nic by neviděli.




    Ani se mnou to nebylo o moc lepší. První část cesty vedla přes hustý borovicový les. Zpočátku jsem se snažil navigovat podle mapy, ale moje přesvědčení o mých skvělých navigačních schopnostech zcela narušilo GPS. Zapnul jsem ho, abych se podíval kolik je hodin a nestačil jsem se divit. Naštěstí jsem si tak moc nezašel. Ještě kousek jsem se snažil jít podle mapy, ale po chvíli jsem ji strčil do batohu a dál jsem pokračoval podle GPS a kompasu. U prvního vulkánu les hodně prořídl, souvislou oblačnost jsem nechal hluboko pod sebou a dokonce jsem narazil na pěšinku značenou kamennými mužíky.




    Dál už to bylo jednoduché. Hřeben je téměř rovný a nemá žádné boční hřebínky. Zabloudit v podstatě není kde, stačí jít rovnou za nosem. Počasí bylo ideální. Sluníčko, na modré obloze ani mráček. Jak by ne, když souvislá vrstva kumulů měla základnu ve výšce 600 metrů a končila někde ve třinácti až patnácti stovkách. A navíc dopoledne skoro nefoukal vítr. No prostě super, lážo plážo.




    Jižní část ostrova je na rozdíl od severní části pokryta jemným černým sopečným popelem. Snad je to památka na dva poslední výbuchy nedalekých sopek. Místy se šlo pěkně blbě, asi jako po písčité pláži a navíc to v kopcích pěkně sjíždělo. Krok nahoru, dva dolů, pět nahoru, tři dolů. A aby toho nebylo málo, všudypřítomné ještěrky, nechápající vaše snažení, se vám klidně smějí do očí.




    Ve 12 hodin jsme měli domluvený první rádiový kontakt, samozřejmě dle zákona schválnosti jsem byl schovaný pěkně v dolíku a nebylo z toho nic. Ani za hodinu na nejvyšším bodě jsme se nedomluvili. Aspoň bude sranda, pomyslel jsem si. Když nenajdu auto, dojedu zpět stopem a pro auto si bude muset někdo dojít. Až do třetice všeho dobrého a zlého se to za nezbytného škrčení a šustění v reproduktoru povedlo. Tou dobou jsme už byli od sebe pěkně daleko.





    K autu už to bylo jenom kousek. Za chvíli jsem sešel dolů do hustších lesů. Cesty se sice různě křížily, ale celkem bez větších problému a s pomocí GPS jsem došel k asfaltové cestě. To už displej ukazoval jen 0.6km. Chvíli jsem uvažoval, kudy se vydat. Nakonec jsem vyrazil po nádherné pěšince z kopce dolů, která směřovala přímo k autu. Přece nepůjdu po asfaltu.

    Dál to byla klasika: "Dvěstě metrů, to jsem zvědav, kde to postavili, stopadesát, aha za tou skálou. Ne! Do háje." Podle přístroje je to k autu nula celá nula metrů, ale já stojím na nějaké polní cestě uprostřed lávového pole a široko daleko, kromě jednoho stromu, není nic jiného než černý popel. Ještě jsem sešel kousek po cestě, ale marně. Auto tam nebylo a mi nezbylo nic jiného než se vyškrábat do pořádného kopce zpátky na asfaltku. Po osmi hodinách chůze to byla pořádná fuška. Naštěstí jsem vylezl přímo na parkoviště. Ještě že jsme měli auto s klimatizací, po náročném závěrečném výstupu jsem potřeboval hodně zchladit. Ono to varování v návodu pro GPSky není náhodou. Odchylka zaměření činila 300 metrů. Padesát metrů, hned za první zatáčkou, byla pěšinka, po které jsem šel. Není špatné občas zvednou oči od displeje a rozhlédnout se kolem sebe.




Znovu do hor
    Uchvácen krásou zdejších hor jsem se rozhodnul vynechat další den lítání a vyrazil jsem na druhou půlku ostrova. Tentokrát se nikomu nechtělo a ani se jim nedivím. Ruta de los Volcanes mi dala taky pořádně zabrat. Jen Standa si přivstal a odvezl mě do hor. Přitom zmapoval nový rogalistický start pod horou Reventón.

    Zpočátku se šlo lesem po polní cestě, kterou po nějakém tom kilometru vystřídala úzká pěšinka odvážně postavená ve skalních stěnách. Z prvního vrcholu byl nádherný výhled na jižní vulkanickou část ostrova. Cesta přes sopky se mi líbila, ale mnohem lépe vypadá z dálky. Popravdě řečeno, všude sama láva, popel, kamení, to mě moc nenadchlo. Bylo to exotické, ale tady se šlo lesem po normální hlíně i když trochu vysušené a hřeben nad 1800 metrů měl mnohem výraznější vysokohorský charakter než cesta vulkánů. Tedy krajina blízká mému srdci.




    Cesta vedla přes národní park, o čemž mě informovaly všudypřítomné cedulky a to byste nevěřili, tady se nechrání květinky, stromy a zvířátka, ale hromady kamení a lávy. Měl jsem z toho docela šok, když jsem narazil na tři šutry oplocené robustním plotem, na kterém byla cedule zákaz vstupu. Evidentně byly ze zcela jiného materiálu. Kdoví, třeba je sem donesli trpaslíci. Na příští výpravě se budu muset poptat u Winstona, případně přibereme nějakého lítacího geologa.




    Navigace byla jednoduchá, protože na všech hlavních křižovatkách byly cedulky, sem tam se na kamenech objevila značka a v lese se šlo jenom kousek. Jen občas se mi na hřebeni pěšinka ztratila v husté kleči. Párkrát jsem musel vylézt na skálu a najít si cestu. Počasí mi opět vyšlo, obláčky byly zase hluboko pode mnou. Sice fičel pořádný vítr, ale většinou jsem šel v závětří. Horskou idylku mi tři kilometry před Roque de los Muchachos narušila asfaltová cesta, která mě doprovázela po zbytek cesty. V horách na nepřístupném místě mají Kanáři oplocený kdejaký šutr a tady si klidně na vrchol postaví asfaltové cesty ze dvou různých stran. Nejvíc mě naštvali úsekem, kde jsem musel jít potupně pár metrů po asfaltové cestě.




    Na nejvyšší vrchol jsem dorazil v půl páté odpoledne, tedy za 8 hodin velmi rychlé chůze. Kdyby mě Standa ráno nezavezl až pod hory, nevím, kam bych došel. Navíc jsem chtěl původně vyjít z kempu "Refugio el Pilar," od kterého jsme ještě ujeli 6 kilometrů po lesní cestě.




    Ještě že si díky pěknému počasí nahoru vyjelo dost turistů. Ani jsem nezkoušel stopovat, z chaloupky jsme sem jeli pěkně dlouho a nocování někde mezi kaktusy mě příliš nelákalo. Rovnou jsem se nakvartýroval francouzským manželům do auta a za dvě hodinky jsem dalšíma dvěma stopy, na které jsem ani dlouho nečekal, dojel k našemu domku ve vesnici Fuencaliente (Los Canarios).