"Ty sis to stejně udělal schválně, abys měl o čem psát," chechtají se dobří kamarádi, když plouživým krokem starce kulhám ráno z recepce hotelu. Malým mikrobusem odjíždíme s Martinem Kokešem a Martinem Němcem z Ölüdeniz přímo na letiště u města Dalaman. Turky na autobusovém nádraží už tedy neuvidím. Určitě by se potrhali smíchy, když bych se chromý připajdal po týdnu zase k jejich stánku s jízdenkami. Těžko by mi asi uvěřili, že jsem v tom Afghánistánu opravdu nebyl. Spolu s námi odjíždí i francouzský fotograf Jerome Maupoint, jehož snímky jsou známé z časopisů Cross Country, Aerial a Fly&Glide. Během festivalu nafotil Jerome celkem devět negativů a protože sám provozuje paragliding, podařilo se mu i několik záběrů Mike Künga ve vzduchu z bezprostřední blízkosti přes širokoúhlý objektiv s ohniskovou vzdáleností 20mm. V prosincovém čísle časopisu Cross Country by se jeho záběry měly objevit a jsem na ně velice zvědavý. A jak se smíchem poznamenává, on sám docela taky. Až doma po vyvolání negativů vlastně teprve zjistí, jak snímky dopadly.



    Projíždíme malými vesničkami, ve kterých postávají podél silnice v hloučcích školáci a čekají na svůj ranní autobus. Všichni jsou jednotně oblečeni v bílých košilích, děvčata mají naprosto stejné modré sukénky a červené kravaty, chlapci pro změnu kravaty černé. Tohle je stejnokroj tureckých školáků. Vidím je trošku rozmazaně, brunátný turecký řidič má totiž na tachometru neustále přesnou stovku a předjíždí za všech okolností, i když všude kolem jasně vidím kulaté značky se zřetelným nápisem 30km/h.

    Na letišti jsme včas. Dávám řidiči jako spropitné zbytek tureckých bankovek z radosti, že jsem tu divokou jízdu přežil. Po hodinovém letu vnitrostátní linkou a dvouhodinové pauze na letišti v Istanbulu rychle mizí hluboko pod křídly Boeingu 737 Černé moře a průliv Bospor, který odděluje asijskou a evropskou pevninu.



    Letošní ročník festivalu byl v pořadí druhý a záštitu nad ním letos převzala Turkish Aeronautical Association. Vše bylo velmi dobře organizováno, pořadatelé s vysílačkami měli veškerý a místy velice rušný provoz zcela pod kontrolou a celý festival byl koncipován jako jediná veliká a nepřetržitá show. Průběh každého dne natáčelo několik kameramanů, kteří byli rozmístěni jak na startovištích, tak i na přistávačce a sestříhané záběry se pak promítaly celý večer na několika velkých obrazovkách v baru Cloud 9. Každý si tak mohl v klidu prohlédnout nejen svůj vlastní let, ale i figury ostatních. Díky tomu se čeští piloti stali už za několik dnů poměrně populární. Figury Tondy Pallase, který létá s preventivně obvázanými prsty, protože tahy ve šňůrách jsou obrovské, se často pouštěly i několikrát dokola. Škoda jeho sobotní nervozity a z ní plynoucích nepřesností, nepochybně by akrobatickou kategorii vyhrál. Mike Küng totiž nesoutěžil, ale seděl v porotě. A samozřejmě klouzání zadkem po vodní hladině v provedení Mirka Pechmanna se stalo nezbytným doplňkem každého večera. České výrobky letos na festivalu prezentovaly firmy Gradient, MAC Para Technology, SKY Paragliders a WalkerJet, z nichž poslední dvě jmenované společně vztyčily u pláže stánek a v průběhu celého festivalu půjčovaly a prodávaly padákové kluzáky a motorové krosny.

    Nezbývá, než poděkovat hlavnímu organizátorovi Kadri Tuglu, který mi zajistil nejenom velice příjemné ubytování v samostatném apartmánu hotelu Asena Beach, ale také výborné podmínky pro moji každodenní práci.

    Martin Kokeš, Viktor Procházka a David Bzirský jsou zase jména pilotů, díky kterým vznikla většina záběrů, pořízených z výšky. A zejména David má rozhodně největší zásluhu na tom, že jsem vůbec tento výlet podnikl a mohl tak navštívit další, pro mě do té doby docela neznámý lítačský ráj.

    Létání v Ölüdeniz z hřebene hory Babadag velice připomíná létání na Kanárských ostrovech, až na několik drobných rozdílů. V Ölüdeniz je vše soustředěno v jednom místě a to platí nejen o startovištích, ale i přistávání a ubytování. Systém vývozu padáků a rogal národním parkem až do výšky 2000 metrů je do detailu propracován a výprava tedy nepotřebuje žádného nelétajícího řidiče, dokonce ani auto. Cena za dopravu do Turecka z České republiky vychází podstatně levněji než na Kanárské ostrovy a o cenách za ubytování platí totéž. Při správném výběru prodejce, např. Optimundus, je možno pořídit letenku z Vídně do Dalamanu za cenu někde kolem 5000Kč a sehnat ubytování v ceně pod 200Kč za noc včetně snídaně taky není vůbec žádný problém. Na západním okraji pláže poblíž Klidné laguny dokonce funguje i kemp. Místo letadla je možno zvolit i cestu po vlastní ose. Pak je třeba ale počítat s ujetou vzdáleností 2700km, vyhradit si na cestu minimálně dva dny, zakoupit předem průjezdní vízum přes Jugoslávii, v chudém Bulharsku počítat téměř v každé vesnici s policejním radarem, který je hlavním zdrojem příjmů tamních policistů a vůbec se dobře připravit, a to zejména finančně, na případná nečekaná překvapení během celé cesty.

    V Ölüdeniz ale nelze tak jako na Kanárech létat po celý rok, nejlepší je jaro nebo podzim. Teploty v létě jsou pro Čecha téměř vražedné a v zimních měsících vrcholy hor pokrývá sníh. Místní lítači v zimě využívají alespoň nižší startoviště ve výšce kolem 800 metrů. A pro některé možná ještě jeden důležitý rozdíl - Středozemní moře je podstatně teplejší než Atlantický oceán. Další otázky můžete bez obav směřovat přímo na místní lítače na internetové adrese www.babadag.com. Nebudete obtěžovat, čekají na to.

    Turecko se zatím stále řadí k silně religiózním zemím, i když je velice rychle pohlcováno euroamerickým způsobem života, obzvláště pak ve své evropské části. Je to vidět zejména na mladých lidech, jejich způsobu oblékání i myšlení. K islámskému náboženství se hlásí 99.8% tureckého obyvatelstva a zbylých 0.2% tvoří směsice židů a křesťanů. Nejsem si vůbec jistý, jestli přesně rozumím křesťanskému náboženství, ale islámské neznám vůbec. Každopádně žijí v Turecku příjemní lidé. Je sice pravdou, že turistické letovisko je poněkud "skleníkovým" prostředím, ale nikde jsem se nesetkal ani s náznakem nějaké averze, agresivity nebo nepřátelství. Naopak se všichni chovali velice přátelsky a vstřícně, ať už jsem chtěl cokoliv. Apartmány v té části hotelu, kde jsem celý týden bydlel, uklízelo příjemné děvče spolu se svojí matkou. Od chvíle, kdy jsem jim na počítači ukázal první fotky, mě každý den netrpělivě vyhlížely, aby se mohly podívat na nové. A na mém pracovním stole v apartmánu se začaly objevovat každý den čerstvé květiny. Možná, že jenom matka potřebovala provdat dceru, kdo ví. Ale i tak to bylo od nich milé.



    Na pobřeží moře uprostřed písčité pláže byl v naprosto otevřeném a nehlídaném altánku ve dne v noci zcela volně k dispozici počítač s monitorem, tiskárnou, modemem a záložním zdrojem napětí. V českých zemích záležitost poměrně nepředstavitelná, pochopitelně nikoliv proto, že u nás nemáme mořské pobřeží.

    Zkrátka Turecko na mě během mého pobytu udělalo opravdu ten nejlepší dojem. Dokonce i přes to, že mám domlácené obě nohy, na levou kulhám a ještě jsem tam přišel o zánovní kalhoty. Ne že by mě o ně snad Turci obehráli v kartách, ale po pátečním přistání byly natolik roztrhané, že jsem se rozhodl ponechat je navěky v zemi islámu a obdivovatelů Usámy bin Ládina. Třeba se někomu budou ještě hodit.