Někdy v květnu jsem ve Slovinsku v dáli vzhlížel k majestátné hoře, která se tyčila nad všemi v okolí. Připadala mi, jako by se nebes dotýkala. Byla to hora Triglav s výškou 2764 m n.m. Říká se, že není pravý Slovinec ten, kdo ji aspoň jednou za život nezdolá. Zmínil jsem se o tom Tomáši Lednikovi a dohodli jsme se, že ji letos vylezeme a sletíme.

    Čas plynul, léto uteklo jako voda a vypadalo to, že letošní plán je ten tam. Najednou se však ve čtvrtek 23. října objevil Tom a říká: "Tak co, vyrazíme zítra na Triglav?" Nedalo se samozřejmě říct nic jiného, než že jedem. Od Sky Paragliders jsme zapůjčili horské padáky Cima, naložili light sedačky a v sobotu ráno stáli u Bledského jezera. Musím říct, že celá Evropa ležela v silné inverzi a deka byla nad námi mezi 400 až 500 metry. Rozhodli jsme se tedy pouze pro slet z kopce Vogar, který se s převýšením 450 metrů dívá na nádherné Bohinské jezero s neskutečně čirou vodou, jaká je v celém Slovinsku. Před výšlapem jsme se ještě podívali na špatně provedený fullstall místního glajdisty s nechtěným zakončením ve studeném jezeru, a to bez pozemního zajištění.

    Po hodinovém výšlapu jsme stáli na startovačce a s pocitem dobrého tréninku na zítřejší předpokládaný pětihodinový výšlap jsme po sedmiminutovém letu balili křídla a přemýšleli, co s pozdním odpolednem. Zvítězila návštěva tovární prodejny "Elán"(kde jsem si koupil nové Freestyle za super cenu) a cesta do vyhlášené pizzerie vzdálené pár kilometrů, kde jsme zakončili sobotní večer.

    Po dobrém vyspání na hostelu jsme v půl šesté ráno vyjeli do údolí Karma, kde jsme na konci lesní cesty objevili parkoviště plné jiných automobilů. Udělali jsme ještě památeční foto a ve složení Tom, Áda, Luki, Zdeno a já jsme vyrazili do tmy. Miro a Iveta nám zajišťovali pozemní asistenci, což se později ukázalo jako eso v rukávu. Cíl byl prostý: dostat se do sedla na horskou chatu Krederica ve výšce 2515 m n.m. Po čtyřech hodinách chůze jsme se slunili na lavičkách u chaty a čekali na polévku, kterou jsme si všichni vychutnali.

    Po načerpání sil jsme se vydali k posledním, ale určitě nejtěžším výškovým metrům. Po prvních ledových jazycích a ocelových trnech nabitých do skály, po kterých se stoupalo, jsme vyndali z batohů přilby a rukavice a lezli po severní stěně na malý Triglav. S tím velkým jej spojuje úzký sedlový chodník, kde se lze přidržovat zakotvených ocelových lan, jenž dle mého mínění mají i funkci hromosvodu, do kterého se velice rád opírá blesk a vybírá si tak častou lidskou oběť. To jsme mohli vidět na mnoha pamětních deskách podél celé trasy. Triglavu jsme dosáhli asi po jeden a půl hodině, což jsme opět zvěčnili společnou fotografií.

    Po rychlé úvaze, že není možné doletět a ani proletět inverzní vrstvu nad Bohinským jezerem, jsme se rozhodli pro přistání do údolí Vrata a to u Eliášova domu. Trochu jsme upravili místo od ostrých kamenů a připravili se na start. To vše za asistence smutně a tiše koukajících turistů, kteří věděli, že dolů musí po svých, kdežto my, pokud se nám to podaří, sletíme zavěšeni pna se na šňůrách, které drží tvar nějakého Skytexu. Přestože platí pravidlo počkej a podívej se na první chrousty, co to s nimi udělá, rozhodl jsem se, že díky desítkám hodin strávených na loučkách a trénování startů půjdu do toho jako první. Důvod byl prostý: cítil jsem příznivý vítr a dobrou asistenci kamarádů.