Přiznám se, že parašutismus mne nikdy moc nenadchl a ve srovnání s paraglidingem je to jako slabý odvárek. Nicméně jednu květnovou sobotu a neděli jsem přijal parašutistické pozvání kámoše Tomáše Lednika, který je známý jak našim čtenářům z předchozích čísel časopísku, tak i všem našim soutěžícím paraglidistům jako náš vynikající závodník. Prakticky stejně se věnuje i parašutismu v různých formách, hlavně v přesnosti přistání. Abych prý přijel do Příbrami na letiště udělat reportáž o jejich tréninku.

    V sobotu přecházela studená fronta, vítr foukal relativně dost silný a hlavně byly nízko základny oblačnosti. Myslel jsem, že parašutisté tedy vlezou do Anduly, vyletí nad oblačnou vrstvu a budou vesele skákat do její peřiny. Tomu ale tak nebylo. Sestavili soupravu na rožnění masa a tomu se věnovali až do večera.

    Redakční mise čítala tři lidi - se mnou tam byla ještě Jája (moje přítelkyně) a Martin. Původně jsme se těšili, že se s paragány svezeme v Andule, což by byl ten den jediný způsob, jak se dostat do vzduchu. Naše padákové kluzáky kvůli špatnému počasí nehnutě trčely na zadních sedadlech auta. Odpoledne se trochu vyčasilo, avšak pro seskoky už bylo pozdě. To my jsme přemluvili aeroklubáky, aby nás postupně po jednom vzali na vyhlídkový let nejstarším Trenérem stopětkou na světě. Připomněl jsem si svá pubertální léta v aeroklubu a vyjma vzletu a přistání jsem tohoto vrtulového veterána (vypadá, jako kdyby jej právě spustili z výrobního pásu!) řídil. Prohlížel jsem si krajinu kolem přehrady Orlík a tipoval, že by byla krásná pro paragliding. Škoda, že všechny ty kopce tam kolem byly zalesněné! Nu, dvacet minut uplynulo jako voda, přistáli jsme a jeli domů. Ještě předtím, když jsem se vezl v letadle, se Jáji někdo na mně ptal se slovy: "Jak se tátovi lítání líbí?" Jarka totiž vypadá o deset let mladší, zatímco já asi o sto let starší. Tedy nejspíš.

    Nedělní ráno bylo zamračené a každou chvíli dešťová přeháňka. V poledne jsem dostal SMS od Tomáše, že začínají provoz a jestli chceme, můžeme přijet. Nasedli jsme s Jájou do auta a za hodinu byli na letišti v Příbrami.

    Na travnatém pásu byly rozvinuté fólie, na nichž parašutisté balili své padáky typu křídlo. Kousek dál postávala hromská An-2 a čekala, až budou paragáni nachystaní. Byly zde tři skupinky: špičkoví sportovci, které patrně již znáte z našeho předešlého rozhovoru se skupinou para-ski, pár dalších normálních parašutistů, a početná skupina Němců. Němci se mi líbili nejvíce. Oblečeni v jakýchsi maskáčových uniformách, dokonce s výložkami, tu pod vedením asi šedesátiletého chlapíka s generálským vzezřením provozovali válečné seskoky. Čím větší nebezpečí, tím větší radostný německý ryk.

    V klidu jsem si všechno obcházel s foťákem, když se mě Tom zeptal: "Tak co, půjdeš?" Přemýšlel jsem, kam mě chce Tom poslat, ale on upřesnil, že měl na mysli seskok z letadla. Zbláznil se?! Vždyť se bojím! Hlavou mi však zavrtal červík nutkavých pochyb. Jednou jsem vezl na paraglidingovém tandemu faráře, který měl tak obrovský strach z výšek, že jej musel překonat letem na padáku. Tehdy měl můj obdiv - onen chlapík zvítězil sám nad sebou. Co kdybych to dneska zkusil pro změnu já? Dodal jsem si kuráž a Tomíkovi přikývl. Odteď jsem věděl, že už nemůžu couvnout, protože bych byl posera. Koneckonců, školení jsem měl absolvované, jen jsem doufal, že skočit nebudu muset.

    Andula měla ten den letět ještě dvakrát. Rozhodl jsem se, že napoprvé se jen svezu a nafotím parašutisty v letadle, při výskoku a padající dole pod letadlem. Oblékl jsem se do zvláštní postroje a kluci mě zajistili v letadle lanem, abych se mohl nerušeně vyklánět z otevřených dveří a fotit dolů. Letadlo se nafutrovalo lidmi, všechna sedátka zaplněná a další tu stáli. Vypadalo to jak v autobuse MHD po skončení ranní šichty. Najeli jsme na dráhu a s anduláckým rachotem se rozjeli a vznesli. Do tohohle letadla se snad zamiluju! Dvouplošník stoupal jako brundibár nad Příbramí až do osmi stovek metrů nad zem. Pak někdo otevřel dveře a nedočkavě vyhlížel ven. Vyhlídnul jsem taky - ježíšmarjá, jako když strčíte hlavu do rozdováděné automatické pračky, vichr mi jí div neurval. Vždyť se v tomhle musí ten padák rozervat na cucky! Srdce se mi roztlouklo, jen jsem viděl prvního borce, přistoupivšího ke dveřím. Zaujal pozici, rozhlídl se a hup, byl v čudu.

    Vykoukl jsem za ním a viděl, jak se řítí do hlubiny. Jakoby si pohrával a nápadně dlouho neotvíral padák. Teprve za hodnou chvíli vyletěl křiklavě barevný výtažný padáček a zcumlaně popotahoval baldachýn vrchlíku ven ze svačinového batůžku na zádech toho blázna. Mezitím vyběhnul ze dveří další a ještě jeden. Pak jsme s Andulou dokončili další oblet, nastoupali přitom do kilometru a skákala další várka. Jeden skočil dolů po hlavě a metal kozelce, zatímco mizel vzadu za ocasními plochami An-2. Vykoukl jsem za ním, ale rázem jsem měl po účesu. Venku vůbec bylo nevlídno a tak jsem dofotil a už jen pozoroval. Další skokan vyšel ze dveří jako na špacír, ještě mi zamával a se slovy "tak čau" zmizel za letadlem. Po třetím obletu skákali na českou hroudu němečtí militárníci, ovšem z legendárního ruského letounu. Kdyby to tak viděl Hitler! To by byla vlastizrada! Německy neumím, ale myslím, že každý z nich, když mizel vzadu a dole, řval něco ve smyslu "ať žije Německo" nebo tak něco. Generalissimus skákal na kulatém vrchlíku, jelikož zatvrzele odmítal křídlo - prý kulatý vrchlík skýtá větší nebezpečí a ve válce je prostě nebezpečí všude.

    Nakonec skákali začátečníci; jistěže instruktor byl u dveří a pomáhal jim. Padáky jim vytahovalo lano na závěsu v letadle a vrchlíky se jim proto otvíraly hned. I proto jsem celý proces otevírání detailně pozoroval. Chlapci měli v očích nefalšovaný děs a při otevírání padáku divoce skákali na šňůrách jako kuželky při bowlingu. Prokristapána, tohle vzdávám, na to nemám nervy. Aťsi, budu posera. Poslední vyběhl instruktor, pročež se pilot zbláznil a prudkou zatáčkou začal klesat jak při hloubkovém náletu. Držel jsem se, čeho se dalo, dveře lítaly sem a tam a zavřít nešly. Rychloměr nad nimi vyletěl na 250 km/h a nebylo mi jasné, proč se už Andula nerozpadá. Chybělo už jen udělat looping, avšak raději jsem to nepřivolával. Přistání bylo dobré a to jsem ke všemu stihnul vystoupit z letadla a vyfotit většinu parašutistů, kteří se ještě vznášeli vysoko nad zemí. Boha, kdo tomu chlapovi dal piloťák?!

    Tomáš už byl na zemi a měl padák skoro zabalený. Měl jsem za sebou teoretický kurs seskoků bez ohledu na několik stovek hodin ve vzduchu strávených pod paraglidingovým vrchlíkem a teď konečně došlo na tolik obávanou praxi. Zeptal se mě ještě jednou - půjdeš? Nešlo vzdát. Oblékl jsem žertovný převlek, totiž pracovní kombinézu, vyžádal si helmu a Tom na mně navlékl batůžek s padákem typu křídlo. Chodil jsem zmateně po trávě, dokud mě nezavolali, abych si stoupnul do jedné řady s ostatními parašutisty. Instruktor organizoval pořadí při výskocích. První šli tentokrát válečníci, potom sportovci, jeden začátečník, jeden blbec (já), další začátečník a Tomáš, který si vzal do hlavy, že mě bude ve vzduchu fotit. Objal jsem se s Jájou, jíž jsem začal důvěrně říkat "dcero". Ostatně letěla s námi, ale skok mi rozmlouvala. Na mé námitky, že teď už prostě ustoupit nemůžu, mi sdělila, že my chlapi jsme všichni stejní. Tomáš fotil můj jarně zelený obličej. Nemohu však upřesnit, z čeho jsem vlastně měl strach. Z výšky určitě ne. Byl to spíš takový všeobecný strach.