Již dlouho jsme s přáteli plánovali nácvik krizových situací na padákovém kluzáku. Důvodů bylo mnoho: moudrosti vyslechnuté po hospodách od zkušenějších pilotů nejen neuspokojí, ale tyto polopravdy či polopohádky, byť dobře míněné, vyvolávají spíše celou nekonečnou šňůru dalších otázek.

    Každý totiž prožívá a pociťuje let na padáku docela jinak a možná ještě více jinak umí prožité situace popsat nebo předat pilotům méně zkušeným. Někomu se již při prvním zašustění vrchlíku sevře žaludek a udělá nevolno. Po přistání pak vykládá ostatním, jaký zrovna on tam chytil "bordel" a co že to bylo nahoře za "bigbít".

    Náš hlavní důvod byl získat nový obzor a rozhled v pilotních možnostech. Zejména já byl přesvědčen, že nové dovednosti mi umožní vyvarovat se kolizím, z nichž jedna v mé minulosti vedla k naprosto nezvládnuté negativce až na zem. Výsledkem, díky všem svatým, byl jen týdenní pobyt v nemocnici s naraženou pánví. Významnou inspirací bylo instruktážní video Jocky Sandersona - Fly hard, získané od Mirečka Fejta.

    Nácvik krizových situací u nás doma učí pravděpodobně jen dva instruktoři: Šiky (Radek Šimoník) a Skipáč (Aleš Kočí). Výcvik se provádí z navijáku a tak v našich podmínkách je maximální výška nad některým z jezer či přehrad něco kolem 400 metrů.


    Zvolili jsme proto na doporučení Mirečka kurs pořádaný Tomášem Braunerem v severní Itálii na jezeře Lago di Garda. Koncem června jsme si dali sraz s Tomem a několika dalšími žáky přímo v kempu za městečkem Malcesine, odkud vede lanovka na Monte Baldo asi 1800 m nad mořem. Večer proběhla montáž záchranného člunu, prvotní instrukce k pilotáži a prohlídka přistávačky. Tomáš nám ukazoval ještě záložní plochy, z nichž některé opravdu překvapily. Přistávačka přímo pod kopcem byla šutrová plážička s šířkou tak na padák a nic víc, délkou možná na padáky dva a kousek. "Tak sem se trefím leda tak omylem", vyhrkl jsem možná až příliš upřímně. Ta pravá přistávačka v podobě dlouhého mola se zdála vcelku v pohodě. Avšak přes Tomášovo upozornění na silné údolní proudění se v průběhu týdne ukázalo, že všichni budeme alespoň jednou krátcí.


    První den ráno po nezbytných bezpečnostních procedurách, jako jsou plovací vesty, "pánské ochrany" na vysílačkách či spuštění záchranného člunu na vodu, jsme vyjeli lanovkou na vrchol. Z místního bufetu Tomáš zřídil školící středisko. My v obsazení Vašek Motyčka, Ríša Studenovský, Dan Pawlin, tři žáci z Easy Fly, Pepík Pallas a já, obložení padákovými bágly, hltali každé slovo našeho instruktora. Pili jsme kapučino a bombardovali Tomáše množstvím otázek. On nám pečlivě vysvětloval všechny figury podle testovací osnovy SHV. Brácha prohlásil, že vzhledem k tomu, že lítá výhradně o prázdninách, si docela rád zopakuje velké uši a možná že by tedy zkusil i tu spirálu. Protože se jedná skutečně o svátečního lítače, domluvili jsme s Tomášem, že kromě wing-overů Pepka do ničeho nutit nebudeme. Atmosféra následujících dnů, prosycená adrenalínem nás všech a pedagogické nástroje našeho instruktora však způsobily, že bráška splnil celou osnovu bez újmy na zdraví či morálu. K oněm "pedagogickým nástrojům" se v dobrém a s úsměvem ještě vrátím.


    Po provedeném školení a prohlídce startoviště byla bohužel praktická výuka pro silný vítr zrušena. Byl to jediný den, kdy nám nepřálo počasí. V kempu následovaly další dotazy a diskuse. Bylo cítit, jak bychom chtěli mít začátek už za sebou.

    Druhý den startoval jako chroust Pepík, který kromě vyhledání přistávačky a předvedení uší měl provést vzhledem ke svým zkušenostem pouhý slet. Skutečným premiantem jsem se stal až já. Z neznalosti prostředí jsem napoprvé nevyužil místních skal k posbírání ještě větší výšky a vydal se nad jezero přímo. Tento manévr později vylepšený přitočením ve skalách i tak zajišťoval solidních 1000 až 1200 m nad vodou. Dle dohody jsem se ohlásil Tomášovi, který potvrdil příjem a vznesl taktický dotaz: "Já bych začal třeba front-stallem na speedu". Zkusil jsem diskutovat v očekávání, že při prvním letu mi to projde. To jsem netušil, že front-stall na speedu je přece jen něco jiného, než to, co mám nachozené z navijáku za normálního letu. Tomáš do vysílačky: "Víš, s největší výškou se dělají nejobtížnější figury, takže začni s negativkou." Fakt se mi nechtělo, ale s tou výškou - tedy dobrá.

    Přibrzdil jsem, pravou stáhl pod zadek, levou povoluji, pravá strana se utrhla a už se to točí. Trochu jsem se lekl a tak vypouštím příliš brzy. Odměnou je výrazný předstřel pravé strany. Preventivně stahuji obě brzdy, což má za následek přetažení vlevo. To mi kupodivu došlo a tak souběžně s pokynem z vysílačky nechávám padák rozjet a opět mírně brzdím. Radostí nad tím, že tu příšernost mám za sebou, že to nebylo tak příšerné, že odteď jsem si jist, že se to naučím. Celá figura nebyla plynulá, technika pilotáže byla spíš intuitivní a do kontrolované negativní zatáčky to mělo hodně daleko.

    Opojen pochybným počátečním úspěchem jsem se přece jen rozhodl vyzkoušet frontstall na plném speedu. Letos v Monaku mi Ríša Plos vysvětlil, že při frontstallu má vrchní potah o hloubce tak jednoho metru náběžkou narazit do B šňůr. Ve snaze bezpečně si vyzkoušet situaci z běžné letové praxe šlapu šlapku naplno. Chvíli čekám a pak jsem strhl přední A řadu. Křídlo okamžitě zmizelo vzadu a stočilo se o 180 stupňů. Po přibrždění se rychle dolilo.

    Tomáše to zjevně zaujalo a do stanice hlásí: "Ten frontstall na speedu ještě jednou!". Ve snaze dodržet Plosovu normu jsem áčka stáhl ještě razantněji a krátce podržel. Co bude následovat bych netušil ani náhodou. Až večer ze záznamu na videu jsem viděl, jak byly moje reakce strašně pomalé. Zkrátka mi ve vteřině padák nad hlavou zmizel a uši vyrazily vpřed, kde se potkaly. Mých 70 kg plus výbava se stále hrnulo vpřed. To odpor padáku nedovolil a nohy zcela jistě razantněji než ve fullstallu zamířily vzhůru. Následovala rotace. Co bylo ale neskutečně špatné, že snaha vztlakovat padák a zabránit mu v rotaci přišla neuvěřitelně pozdě. Ještě později jsem povolil zbytek speedu. Padák se nalil jen zčásti a asi třetina zůstala zavlečena do šňůr. Překřížení popruhů mi nezabránilo oboustranně přibrzdit, když v tom se konečně z vysílačky ozval klidný Tomášův hlas: "Nebrzdi ho, nech ho rozjet". Povolil jsem tedy brzdy, padák se skutečně zvolna rozjel a začal přecházet do pomalé rotace. "Levou přibrzdi", slyším opět zcela klidný povel; "pravou přetáhni a povol". Jako RC model vzorně poslouchám. Dynamicky až pod zadek vyklepávám zachycenou třetinku a je to venku. Úleva a pohoda. Takhle špatně to už nezopakoval vůbec nikdo. Do konce týdne jsem však zrychlil natolik, že jsem z masivního frontstallu venku docela čistě při otočce 90 až 180 stupňů.

    V jedné z držených negativek se mi padák rozjel rychleji, než jsem se otáčel v sedačce já sám. Došlo k několikanásobnému protočení šňůr (twistu) a řidičkami opravdu nešlo hnout. Křídlo se však samovolně dofouklo a přestalo rotovat. Vzpomněl jsem si na Martina Slívu, který má jako přední závodník naší reprezentace s negativkami ke své lítosti velké zkušenosti. Říkal mi stejně jako Tomáš, že padák se samovolně rozmotávat z twistu nezačne. Je třeba ručkovat a rozmotávat sebe přímo na šňůrách. Vyzkoušel jsem si, že to sice jde, ale opravdu pomalu. Po této zkušenosti jsem negativku už nikdy nenechal dojít do tak prudké rotace.