"Stejně ti nevěřím, ty si ty přelety jenom vymýšlíš. A už mě s těma řečma sereš ...," zakončil kdysi naši přátelskou debatu na téma Krplovský kopec předseda Krplovské asociace Zdeněk Bahner alias Vitamín, když jsem mu kdysi ve Valašském Meziříčí se špatně předstíranou lhostejností vyprávěl, že Krplov dobře znám, na obrovské přistávačce pod ním na jižním okraji Valmezu že jsem už několikrát vyhnil při svých přeletech z Javorového, ale někdy taky nevyhnil a pokračoval párkrát až na Hostýn, jindy zase za Kroměříž do Zdounek a tak. A protože meteorologická situace na neděli 13.5.2001 vypadala dobře a na třináctku nevěřím, seknul jsem rázně s prací a vyrazil na Javorový. "Počkej ty lumpe valašská, naplivu ti z výšky na barák ...!" hecuju se v duchu k přeletu směrem na Valmez, k čemuž je sice mnohem lepší severovýchodní vítr, ale ani dnešní severní proudění není až tak úplně k zahození.

    Mezi spoustou paraglidistů jsem dnes na Javorovém s rogalem úplně sám. V půl jedné mám postaveno a sleduju stále úspěšnější snahy paraglidistů o zachycení na svahu. Ale zatím žádná velká výška, chce to ještě vyčkat. Jeden pokus je dokonce obzvláště vydařený a končí trvalým zachycením paraglidisty na kmeni vysokého buku vpravo od startu. Pilot má naštěstí s sebou lano a okamžitě se připoutává ke stromu. Zřejmě je to už zkušený, větvemi ošlehaný chlapík. Mezitím se objevuje s "lešením" na zádech Honza ze Vsetína. Tak ten bude mít určitě stejnou trasu jako já. Ale jak se později ukáže, nezvolí si Honza startovní bod tak blbě jako já.



    Kolem půl druhé už začínají paraglidisté dotáčet použitelnou výšku, jdeme tedy s Honzou oba do vzduchu. Přelétáváme na hřeben východně od startu pod dva kroužící padáky. Po několika otáčkách jsem v úrovni obou paraglidistů, zatímco Honzovi trvá o něco déle nalezení jádra a stoupá asi 100 metrů pod námi. Upravuju průměr zatáček tak, abych byl pokud možno stále na odvrácené straně kruhu a snažím se nespustit s obou padáků oči. Borci točí dobře, nejsou to žádní břídilové. Modrý očividně sleduje situaci, hlídám tedy hlavně žlutý vrchlík s červenou náběžkou, který evidentně spoléhá na manévrovací schopnost rogala a příliš se nezabývá situací kolem sebe. Je to o nervy a hlavu si můžu skoro ukroutit. Takhle je nikdy nepřestoupám. Silné jádro je cítit mnohem více u středu stoupáku, nemůžu ho ale zatnout, při zvětšení náklonu v ostřejších zatáčkách mi pravé křídlo zakryje výhled a padáky pak uvidím až teprve těsně před svým obličejem. Po několika minutách motání mám uklidňující počáteční výšku, stoupák raději opouštím a mířím proti větru nad dolní stanici lanovky fotit svůj startovní bod. Honza zatím pod padáky dotáčí základnu ve výšce přes 2000m n.m.a vydává se na přeskok k Lysé hoře. Jako startovní bod má zřejmě zvoleno startoviště na Javorovém, takže může rovnou vyrazit.



    Zdánlivě rozumně zvolený startovní bod kvůli případné návratové trati se při této síle severního větru ukazuje jako přinejmenším nešťastný. Po fotografování dolní stanice lanovky v Oldřichovicích a návratu nad Javorový mám sice ještě dobrých 300 metrů nad startem, ale desítka padáků pode mnou těžce hobluje hřeben a nikdo z nich se v žádném místě výrazně nezvedá. Výšky zvolna ubývá a moje zoufalé křižování prostoru nad Javorovým je úplně bezvýsledné. Jakmile se propadnu mezi ně, jsem v koncích. Ve stísněném prostoru nebudu schopen manévrovat, skončím nedůstojně pod kopcem a Vitamín se mi vysměje.

    Opouštím tedy Javorový a letím směrem na západ na Godulu, před kterou se tvoří celkem nadějné mraky. Po cestě se mi daří v rozbitém stoupáku přibrat sotva 200 metrů k dobru a nad Godulu se dostávám v poměrně psí výšce. Jeden paraglidista sedí na startu a ve vzduchu nikdo. Tak tady to asi taky nebude to pravé. Rychlé projetí prostoru před Godulou přináší pouze několik nevyužitelných kopanců bez významného získání výšky, zato s výrazným snosem za kopec.



    "Když nenosí kopce, nosí roviny," vzpomínám si na starou poučku, opouštím kopec a letím nad hnědá pole až za Komorní Lhotku. Polí je hned několik vedle sebe, stačí si vybrat. Ale ve výšce nějakých 300 metrů nad zemí je třeba vybírat zatraceně rychle. Uklidňuju situaci rozepnutím postroje pro případné přistání a výběrem nejvhodnější plochy vzhledem ke sklonu terénu, směru větru a vzdálenosti od svozové silnice.

    První dvě hnědá pole nedávají, zato třetí zřejmě čekalo, až přiletím. Přerušovaný tón varia se rychle mění ve spojitý, lámu obvyklou levou a už se vezu nahoru, až to praská v uších. Snos stoupáku je příznivý ve směru mé trasy a s přibývající výškou se pomalu dostávám blíž a blíž k hřebeni Prašivé. Na odkrytých kolenou cítím, jak teplota okolního vzduchu rychle klesá a zapínám znovu postroj. Ve výšce kolem 1200m n.m. se ale stoupák rozbíjí, zřejmě střihem větru, protože ani téměř detektivní propátrání okolí bývalého jádra nepřináší žádný výsledek. Hodně mizerná výška na přeskok přes rozlehlé údolí Morávky. Ale u vodárny pod Prašivou už jsem seděl tolikrát, že raději poletím dál. V tak malé výšce se sice hned za hřebenem budu sypat k zemi jako hruška, ale uprostřed údolí vidím v dálce velké hnědé pole a když nenosí hory, nosí přece roviny ...

    Otáčím tedy na jihozápad a napínám příčník. Hřeben Prašivé mizí rychle za mnou a poprvé dnes slyším ten odporný tón velkého klesání, který mám na variu nastavený na -3m/s. Znervózňující bečení dlouho neustává, volím tedy úhybný manévr o několik stovek metrů stranou, kde vario skutečně alespoň ztichne. Vzdálenost k hnědému poli se celkem rychle zkracuje, mnohem rychleji ale ubývá výšky. Kolem celého pole jsou velké zelené louky, učebnicový příklad odtrhových hran. Tady přece nemůžu vyhnít! Jsem určitě na správném místě, otázkou ale zůstává, jestli ve správný čas. Nad polem mi zůstalo posledních asi 200 metrů výšky. Opět rozepínám postroj a za místo eventuelního přistání vybírám přímo toto hnědé pole. Budu bojovat do posledního metru, jde přece jenom o čas.

    Předpokládaný směr větru mi vychází úhlopříčně přes pole ve tvaru obdélníku. Jako první tedy beru kratší závětrnou hranu. Opadání se sice výrazně zmenšilo, ale stoupání to není. Otáčím o 90° na delší závětrnou a podél ní už sem tam ťukne i nula. Místo správné, čas špatný. Zřejmě jsem tu brzy. Výšky ale ubývá jen velmi pomalu, snad se tedy dočkám stoupání dřív, než se mi začne prášit od bot.