Ve snaze o zvětšení rozměrů digitálního snímku se používají speciální "roztahovací" algoritmy, které mezi existující obrazové body vkládají ještě další body navíc. Tyto body "navíc" nejsou reálné, ale naopak vymyšlené, přesněji řečeno vypočítané.

    Pro představu jak takový interpolační algoritmus pracuje, si můžeme představit např. 4 reálné obrazové body seřazené do čtverce. Jestliže všechny čtyři body jsou modré, je možno do středu obrazce mezi tyto 4 body s klidným svědomím vložit reálně neexistující a tedy vymyšlený pátý bod rovněž modré barvy. Ve skutečnosti není situace tak jednoduchá a barva vkládaného bodu se musí vypočítat podle přesných hodnot barev bodů okolních. Provedeme-li pak toto vkládání na celé ploše obrázku, zvětší se zcela logicky jeho šířka i výška.

    Z výše uvedeného je jasné, že interpolace nepřináší ve skutečnosti žádnou další obrazovou informaci, protože nové obrazové body v původním skutečném obrazu neexistují, jsou zkrátka vymyšlené a snaží se pouze s větší či menší přesností skutečnost napodobit.



    Přestože metoda interpolace žádnou další skutečnou obrazovou informaci nepřináší a jakýmsi roztažením snímku a dopočítáním chybějících bodů tedy vlastně zhoršuje kvalitu výsledného obrazu, má svoje uplatnění zejména tam, kde by fotograf jinak musel digitální obrázek zvětšovat. Zhoršení kvality interpolací je totiž mnohem méně drastické, než při prostém roztažením obrázku na větší rozměr. Nejčastější a velmi opodstatněné využití nachází metoda interpolace u digitálních transfokátorů.