Objektiv, jehož ohnisková vzdálenost není pevná, ale je možno ji v určitém rozmezí měnit, se nazývá transfokátor (Zoom). Fotoaparát, který je vybaven transfokátorem, umožňuje tedy plynule měnit úhel záběru a fotografovanou scénu tak "přiblížit" nebo "vzdálit" od fotografujícího. Změnou ohniskové vzdálenosti se však zákonitě mění i světelnost objektivu a směrem k delší ohniskové vzdálenosti se pochopitelně snižuje. Výrobci tuto nepříjemnou skutečnost označují na transfokátorech např. takto: 2.8-5.6/36-180mm. Znamená to, že transfokátor je schopen měnit svoji ohniskovou (popř. přepočtenou ohniskovou) vzdálenost z 36mm (širokoúhlé zobrazení) až do 180mm (teleobjektiv). Přitom světelnost objektivu se tím mění z hodnoty 2.8 (vysoká světelnost) až na hodnotu 5.6 (nízká světelnost).

    Právě na tuto hodnotu nejnižší světelnosti (v tomto případě 5.6) je třeba při nákupu transfokátoru nebo fotoaparátu s transfokátorem dávat velmi dobrý pozor. Je-li světelnost objektivu při nejdelší ohniskové vzdálenosti např. 8, stává se tato ohnisková vzdálenost při fotografování např. venku pod zataženou oblohou naprosto nepoužitelnou, protože expoziční doba vychází za těchto podmínek při citlivosti ISO 100 přibližně 1/30 sekundy. Tak dlouhou expoziční dobu lze jen stěží "udržet" přímo v rukách bez stativu nebo optického stabilizátoru obrazu a snímek je zpravidla rozmáznutý pohybem roztřesených rukou.

Digitální transfokátor
    V některých digitálních fotoaparátech se k ještě většímu "přiblížení" používá kromě optického transfokátoru ještě tzv. transfokátor digitální (digitální Zoom), který však v principu své funkce nemá s ohniskovou vzdáleností objektivu nic společného a ani ji nijak neovlivňuje.

    Nemění-li se ohnisková vzdálenost, zůstává tím pádem nedotčena také světelnost objektivu.



    Proces tohoto "digitálního zoomování" využívá metody interpolace. Chybějící body "roztaženého" výřezu obrázku jsou dopočítávány a vlastně tedy umělým způsobem vyráběny. Přestože digitální transfokátor žádnou další obrazovou informaci nepřináší a jakýmsi roztažením snímku a dopočítáním chybějících bodů tedy vlastně zhoršuje kvalitu výsledného obrazu, má svoje uplatnění zejména tam, kde fotograf už předem ví, že nebude využívat plných rozměrů digitálního obrázku, ale bude jej naopak zmenšovat. Jestliže bude fotografovaná scéna digitálním transfokátorem např. 3x zvětšena (přiblížena) a rozměry výsledného digitálního obrazu pak editorem v počítači 3x zmenšeny, je zhoršení kvality téměř eliminováno a fotograf přece jen dosáhl toho, co potřeboval. V praxi je pak velmi častá ta situace, kdy zdvih optického transfokátoru je již na svém maximu a nezbývá tedy, než k dalšímu přiblížení použít transfokátor digitální.