"Nazdar Míro, sháním někoho, kdo by místo mě jel s jednou partičkou v září do Rakouska na Dolomitenmanna," ozvalo se mi jednoho letního odpoledne do telefonu. Byl to Oťák. Sám, zřejmě po zkušenostech z minulých let, zvolil pro letošek jiný druh vyplavování adrenalinu z těla a na dobu, kdy se tento štafetový závod koná, si zvolil raději jachtaření na divokém moři. Neváhal jsem ani chvilku. Moje mírné obavy rozptýlil Oťák větou: "Ničeho se neboj, je to jenom vo sletu, vole!" A tak se daly události do pohybu.

    Co to vlastně Dolomitenmann je? Jde o údajně nejtěžší štafetový závod v extrémních sportech. Ženy se neurazí, ale je to závod "for men only". Tým se skládá ze čtyř závodníků. Prvním závodníkem je běžec-vrchař, ten předává paraglidistovi, paraglidista předává štafetu kajakářovi-slalomářovi a finišuje horský cyklista.

    Týdny běžely a běžely a ani jsem se nenadál a byl jsem s celým týmem na místě konání slavného závodu v Lienzu ve Východním Tyrolsku (Ost Tirrol). Přijeli jsme o několik dní dříve, abychom mohli trošičku natrénovat a hlavně si užít nádherných hor a přírody. Trénink jsem se snažil brát opravdu odpovědně, abych nezklamal a když jsem se po večerech svěřoval kolegům z týmu, že mám trochu trému, odvětil mi kapitán Honza: "Klídek, uvědom si, že v žádném případě nejedeme na vítězství." Což mě uklidnilo. Dva dny před závodem jsem už byl tak klidný a tvárný, že jsem se i přes svůj vrozený odpor k vodě nechal poprvé v životě nasoukat do kolegova kajaku a svou uklidňovací terapii jsem zakončil dvěma skoky ze startovací kajakářské rampy. Řeknu vám, je to boží!!! Asi si koupím kajak.

    Poslední den před závodem v pátek organizátoři vyhlásili oficiální trénink, který spočíval v tom, že každý závodník mohl absolvovat tréninkově celý úsek trati, což bylo předešlé dny nemožné. Letos organizátoři připravili opravdu velice náročnou trať. Nyní ji trošku popíšu.

    Běžci startovali z náměstí v Lienzu a čekal je dvanáctikilometrový úsek na vrcholky Dolomitů s neuvěřitelným převýšením 1750 metrů! Většina pasáží byla tak do kopce, že závodníkům byly čtyři končetiny málo a mám podezření, že občas museli používat i pátou.

    Tam začínala paraglidistická část závodu. Ta sestávala nejdříve ze seběhu cca o 100 výškových metrů po kamenitém suťovisku s následným výběhem dlouhým cca 800 metrů o 150 metrů výše. Tam na velice strmém prostranství plném kamenů bylo potřeba bleskově rozbalit padák, upnout se a odstartovat. Nyní čekal piloty asi sedmikilometrový let s převýšením cca 1000 metrů, kdy bylo třeba vyfotit přidělenými fotoaparáty jeden otočný bod, který organizátoři specifikovali jako "pruh trávy v kamenitém poli", což většině závodníků moc jasné nebylo. Organizátoři se o tomto bodu zmiňovali honosně jako o "Gate". Po průletu soutěskami mezi skalami bylo třeba přeletět údolí a první etapu letu zakončit mezipřistáním na protějším svahu. Zde bylo třeba proběhnout Red Bull nafukovací branou s padákem v květáku a pokračovat cca 1,5 kilometru a 200 výškových metrů na druhé startoviště. Odtud po startu zbývaly cca 3 kilometry s převýšením asi 500 metrů na předávku, která byla situována na fotbalovém hřišti obklopeném z jedné strany kombinací řeky, vysokého napětí a dvacetimetrových topolů, z druhé strany topoly a vysokým plotem za brankou, na třetí straně obligátními topoly a železniční tratí a na poslední straně opět plotem za brankou, zimním stadionem a plaveckým bazénem. Super přistávačka!!! Zde už čekal piloty pouze asi 100 metrový doběh a předávka kajakářovi.

    Kajakáři zahajovali svůj závod sprintem pro kajak, kdy bylo třeba přeplavat řeku. Po nalezení kajaku následoval skok v kajaku ze sedmimetrové rampy. Samotná trať měřila cca 5 kilometrů a bylo na ní umístěno přes 20 branek. Kajakář také musel ve vymezeném prostoru zaeskimovat.

    Po kajakářích následovali mountinbikeři, které čekala 24 kilometrů dlouhá trať stylu co si vyjedeš, to si taky sjedeš. To znamenalo, že cyklisté si nejdříve vyjeli, vynesli, vytlačili, vyšli, vyplazili převýšení 1600 metrů, aby jej pak jako blázni sjeli dolů. Sjezd končil opět na náměstí v Lienzu, kde byl i cíl závodu.

Páteční trénink a první dojmy
    Náš padáčkářský trénink začínal už v 8 hodin ráno vývozem všech závodníků vojenskými autobusy pro 12 pasažérů daleko a vysoko do hor. Odtud k našemu nemilému překvapení následoval dvě hodiny dlouhý pochod většinou do kopce na samotné místo předávky. Naštěstí nám padáky byly odvezeny na start vrtulníky, ale pochod to byl stejně docela náročný. Alespoň jsme si mohli vychutnat parádní přírodu. Příjemná také byla horská hospoda zhruba v polovině cesty. Po zdolání výstupu a nalezení svého létacího stroje se všichni padáčkáři roztrousili po startovacích plochách a postupně se začínali odlepovat a odlétat do údolí. Neuvěřitelná byla výbava většiny profíků. Sedačky absolutně bez jakýchkoliv chráničů, pouze helma a záložák, vrchlíky céčkových kategorií a velikostí od 18 do 22. Můj vrchlík velikosti 27 mi připadal v tu chvíli jako nákladní vlak. A připočtu-li sedačku Arrow se 17 cm chráničem ...

    Zajímavý byl přístup českých profíků i amatérů, kteří zkušeným okem zkoumali startoviště a vybírali si místo co nejníže položené odhadujíc, zda první terénní zlom je možno odtud přeletět, či ne. Všem se to nakonec ale podařilo. Horší podmínky pro start jsem ještě ale nezažil. Balvany od kila do deseti kil, suť, prach, hnus a to vše na 45 stupňovém svahu. Při tréninku si všichni padáky rozbalovali velice pečlivě. Já také. Přesto jsem odstartoval s pekelně nepříjemnou smyčkou v pravé části vrchlíku, takže zatáčet vpravo byl docela problém. Na zrušení startu nebyly podmínky, takže jsem musel letět takhle s tím, že se pokusím problém "vyklepat", až se dostanu nad údolí. Můj Trendík ale i přes tuto závadu nejevil žádné známky možných letových problémů a na palubě zavládla pohoda. Smyčku se mi ale vyklepat nepodařilo a pro jistotu jsem se rozhodl první fázi tréninkového letu nezakončit obtížným přistáním na mezipřistávačce, ale přistál jsem na velké louce u stadionu. Po přistání jsem byl rád, že létám na takovém "držáku". Na mezipřistávačku jsem poté vyjel lanovkou a zbytek trati absolvoval opět normálně. Trénink jsem zakončil sice tvrdším, ale úspěšným přistáním na stadionu.