Je ráno, zvoní telefon a ve sluchátku se ozve: "Dobrý den, asociace extrémních sportů, Marek Hájek". Tak to vše začalo. Pět dní na přípravu na Rané a dva dny přímo v dějišti závodu v Rakouském městečku Lienz. Tak jsem se do toho pustil v domnění, že musím dosáhnout aspoň takové fyzické kondice, abych to přežil a neudělal ostudu. Co se týkalo letu, v tom jsem problém neviděl, forma byla naladěna na mé letošní maximum a výsledky se už dostavily. Třetí místo na Mistrovství Velké Británie a 12. místo ve finále Světového Poháru ve Francii mi dodalo trochu sebedůvěry. To, co ztratím v běhu, doženu při letu, pokud ovšem odstartuju.

    Příprava na Rané se zaměřila na rychlou chůzi s plnou zátěží a následný start. Počasí celkem vycházelo a poznámky mých bývalých kamarádů a kamarádek mě neodradili, a tak jsem pomalu ale jistě ukusoval z tréninkového plánu, jedno pivo, dvakrát sletět. Přes víkend přijelo i mé zázemí se stanem a dětmi, akorát psa nechali doma. Škoda, mohl mě tahat do kopce a tím celý trénink zefektivnit - více piva, více sletů. Ale i tak piva bylo dost.

    Také můj osobní poradce, veterán dolomitenmann ze skupiny Lunetic Jarda, mě nenechal na holičkách, půjčil mi sedačku speciálně odlehčenou pro tento závod a přidal pár rad, které mě utvrdily, že je myslel vážně. Bohužel je nemohu uvést, jelikož spadají do oblasti trestního práva. Svou přípravu jsem ukončil výběhem za vodičem a prohrál flašku červeného, jelikož jsem ho už nedoběhl, jak bylo sjednáno. Ale červené bylo dost dobré, tak jsem se smířil s porážkou, čas 8 minut byl konečný. S vědomím, že se toho doopravdy za pět dní více stihnout nedá, jsem nasedl do přistaveného mikrobusu, kde jsem se seznámil i s ostatními členy dvou týmů. 1. tým za UNION BANKU a 2. tým BILLBOARD.CZ. Po prvním seznámení v hospodě jsem zjistil, že všichni, až na jednoho, ještě na Dolomitenmannu nestartovali, takže moc zkušeností na rozdávaní nebylo.



    První tréningový den jsme věnovali seznámení se s tratí a okolím. Počasí nám přálo, a tak se po dvou hodinách letu v termice vydávám na trať. První přeskok o délce 4km letím na půl plynu a v závěru na plný, jelikož mám stále přebytek výšky, vypouštím, klapu uši a znovu naplno. Přilétám na mezipřistání s rezervou 100m a po zjištění situace, že je mezipřistání v rotoru, odlétám a sedám na stadion, kde je cíl naší disciplíny. Celkem 1600m převýšení, začíná mi docházet, že tento slet při závodech bude především o morálu, rychlosti a štěstí. Na přistávačce potkávám své soupeře s 19m² padáky a začínám tušit, že 28m² mého "Avanta" mi na rychlosti moc nepřidá. Tento poznatek jsem si ověřil následující den, když se kolem mě přehnal Walter rychlostí přes 65km/h a já na plný plyn letěl 51km/h.

    Druhý tréningový den byl ve znamení krásného počasí a předstartovní horečky. Absolvuji celou trať včetně mezipřistání, následného výběhu 170m převýšení a nového startu, vše jak tomu bude při závodě. Zbytek dne věnuji přípravě balení a rozbalení s následným startem, samotný čas 48s rozbalit padák z batohu a odstartovat mě překvapuje, ti nejlepší to stihnou do 30 s. Jen si to někdy zkuste. Pokud se vám začne dařit, tak k tomu přidejte běh s padákem v květáku na Ranou s následným startem, pokud vše zvládnete, tak se stačí poohlédnout po nějakém týmu s dobrým sponzorem a zkusit startovat přímo v závodě.

    Večer se konalo slavnostní zahájení a briefing, kde se sešlo 86 týmů včetně doprovodů a hlavní organizátor s dávkou patřičné arogance posílené alkoholem. Českým týmům oznamuje, že na lodích, které si přivezli a trénovali, nesmějí startovat, jelikož neodpovídají propozicím. Plastik není laminát a pokud se nám to nelíbí, tak můžeme jet domů. Co na to Češi? Po pár neúčinných protestech jsme šli na pivo a půjčit si plastové lodě, domů se nám nechtělo. V našem týmu vládlo napětí, způsobené čekáním na příjezd našeho běžce, který ještě nedorazil z Čech. S úderem půlnoci se objevil v hotelu, na uvítanou otevíráme další karton piva a ladíme formu na finále, konečně kompletní.




11.9.1999
    Start závodu v 10:00. Ve vzduchu je cítit napětí a 86 běžců, specialistů na běh do vrchu, se dává do pohybu, mají před sebou 13.6km tratě s 1600m převýšením. Nejtěžší štafetový závod je odstartován, nikdo už nic nezmění, kostky jsou vrženy. Nikdo netuší, že v následujících hodinách půjde nejen o sport, ale i o život, a to nejen závodníkům.

    Běžci mají cíl svého úseku ve výšce 2278m n.m., kde nám dotykem předají štafetu a teď je to už na nás. Standa z našeho týmu Union Banky předává na 5. místě. Následuje běh s batohem na 1. start. Rychle hledám nejlepší pozici, rozbaluji padák a vzhledem k povětrnostní situaci volím čelní start. Padák mi při startu vyjíždí šikmo, snažím se ho podběhnout a přibrzdit druhou stranu. V tom okamžiku mi prolétne hlavou myšlenka na opakovaný start, kterou zavrhuji vzhledem k časové ztrátě a skokem plavmo doháním těžiště vrchlíku. Následuje start, v ostrém zatáčce se snažím padák srovnat do požadovaného směru a v tom postřehnu smyčku ve větvení pravé řidičky, která má za následek stáčení padáku. Dávám kontra a přesunuji těžiště v sedačce. Několik marných pokusů o uvolnění smyčky mě ujišťuje v tom, že smyčka, která zkrátila řízení o 30cm, povolit nepůjde. Se vzniklou situací se budu muset nějak vyrovnat a možnost opravy přesunout na mezipřistání.