Ty debile, kam to čumíš! Řvu na sebe sedíc v autě asi pět metrů od výjezdu z půjčovny a klepou se mi ruce - při vyjíždění na silnici jsem přehlédl motocyklistu a málem ho srazil. Teprve po chvíli si uvědomím, co se vlastně stalo - ten motocyklista jel potmě bez světel po krajnici v protisměru a já hloupý Evropan se spoléhal na nějaká pravidla. Tohle asi bude trochu dobrodružnější, než jsem čekal. Mám za sebou cestu z Prahy přes Paříž do hlavního města Dominikánské republiky Santo Domingo, odbavení na letišti (doporučuji připravit si předem 10 USD na vstupní poplatky, jinak si vystojíte místo jedné fronty dvě) a hodinové smlouvání v půjčovně, kde jsem měl sice auto rezervované, ale rezervace se někam zatoulala. Je sedm hodin večer začátkem prosince, venku je černočerná tma a mě čeká 30km do hlavního města Santo Dominga. Pomalu se rozjíždím, teď už se dívám na obě strany, ale stejně jde z místního provozu strach - sice se tu jezdí vpravo, to je ale asi jediné pravidlo, které místní chápou a dodržují. Podobně je to s technickým stavem aut - auto je všechno, co má čtyři kola, zbytek je nepodstatný. Občas jsem žasl, co všechno je možné na autě postrádat a doporučil bych návštěvu Dominikánské Republiky konstruktérům automobilek - to by jste pánové koukali, kolik serepetiček je na autě zbytečných.

    Mířím po čtyřproudé hrbolaté komunikaci do hlavního města a před očima mám varování z průvodce - v hlavním městě jsou čtvrti, do nich není radno po setmění vjíždět natož vcházet, pro cizince bílé pleti toto varování platí dvojnásob. Zpočátku se mi daří, probíjím se k centru a dívám se po nějakém mírně ošuntělém hotelu za přijatelnou cenu, jenže pak stačí jedno chybné rozhodnutí a jsem … přímo uprostřed jednoho pěkného slumu. Protože je večer, jsou všichni na ulici, baví se, tancují, zpívají a mám pocit, že ze mě mají pěknou srandu. Proplétám se mezi nimi, snažím se usmívat a jedu co nejohleduplněji, ale do smíchu mi opravdu není - někteří místní borci si mě prohlíží asi tak jako lehce nasycená kočka myš. Nakonec jsem vyvázl se zdravou kůží, ale musel jsem se spokojit s předraženým hotelem na pobřeží, protože jsem na další hledání v téhle třímilionové metropoli neměl odvahu.

    Večer na pokoji se snažím dohnat manko v přípravě a tak se s vámi mohu podělit o pár základních faktů. Dominikánská republika se rozkládá na více než polovině ostrova Hispanola uprostřed Karibiku. Menší část ostrova zabírá Haiti, jeden z nejchudších a nejkorumpovanějších států světa. Území Dominikánské republiky bylo pod vlivem Španělska, území Haiti pod vlivem Francie, což mělo vliv i na složení obyvatelstva - v Dominikánské republice převažují míšenci, kdežto v Haiti černoši.

    Ráno jsem vyrazil směrem na Azuu, kde jsem podle informací stažených z webu chtěl najít první startovačky. Dominikánskou republiku jsem si vybral na základě informace, že se tu v lednu poletí předkolo PWC, dalším impulsem pro mě byl web Juliana Moliny na adrese www.CaribbeanFreeFlying.com, který je moc pěkně zpracovaný a představuje tenhle ostrov jako malý padáčkářský ráj. Dokonce jsem si s Julianem vyměnil pár mailů, protože jsem se chtěl připojit k některé jeho skupině (Julian se živí organizováním padáčkářských a surfařských zájezdů). Nakonec ale neměl v autě volno v termínu, kdy jsem mohl přijet, a tak jsem se rozhodl pro trochu dobrodružnější styl.

    Cestou jsem si postupně zvykal na poměrně chaotický provoz a některé místní speciality. Tou nejdůležitější jsou zpomalovací prahy v každé vesnici, často velmi bizardních tvarů a na naprosto neočekávaných místech. Dříve byl v každé vesnici u zpomalovacího prahu vojenský kontrolní bod a vojáci nebrali kontroly na lehkou váhu. Dodnes u některých kontrolních bodů najdete pospávající vojáky, ale na kontroly zvysoka kašlou. V každém případe je nutné být v okolí vesnic ve střehu, při přehlédnutí zpomalovacího prahu hrozí vážné poškození auta.

    Asi po hodině a půl jízdy jsem dorazil na okraj města Azua a měl jsem štěstí - u malého baru jsem spatřil mikrobus s reklamou padáčkářské školy. Uvnitř seděla parta britských a francouzských lítačů včetně úřadujícího mistra světa Patrika, a tak jsem se jich hned poptal na cestu k místní startovačce. Ta se nachází na malém hřebínku SSV od města (souřadnice W70°42,47' N18°27,45', start 279m AGL, převýšení cca 90m) a je viditelná i ze silnice, ale dostat se k ní nebylo tak jednoduché a proplétal jsem se k ní pěkně dlouho. Když jsem zaparkoval pod kopcem, bylo mi jasné, že tu nebudu sám. Vyfuněl jsem na start a slušně pozdravil. Byl zde Julian s partou kanadských pilotů a když jsem při představování prohodil, že jsem z Čech, dva z nich - Lenka a Stan Drdlovi na mě spustili česky a jejich kamarád John pro změnu slovensky. V tu chvíli jsme na kopci utvořili početně nejsilnější národnostní partičku, což nebylo k zahození. Podmínky ale létání moc nepřály a tak se každou chvíli někdo vrhnul do vzduchu, chvíli se snažil zuby nehty udržet ve vzduchu a tak do dvaceti minut vyhnil. Julian nás mezi tím krmil zkazkami o báječných podmínkách, které zde obvykle panují a o rekordech, které je možné odtud uletět…

    Večer jsme samozřejmě skončili v hospodě, a tak jsem se o Lence a Stanovi dozvěděl trochu víc. Oba žijí už pár let v Kanadě, mají PG a HG školu a občas pro pár kamarádů organizují zájezdy do exotičtějších lokalit. Když jsem se Juliana zeptal, kde budou zítra lítat, byl tajemný jak egyptská sfinga a tak jsem se rozhodl, že druhý den na vlastní pěst vyzkouším další startovačku z jeho webu poblíž města San Juan de la Maguana. Do San Juanu je to asi 86km, ze San Juanu je nutné pokračovat asi 18km přes městečko Juan de Herrera do vesnice La Maguana a zde na poměrně nevýrazné, ale jediné odbočce zahnout doprava. Asi po dvou kilometrech přijedete na mírně vyvýšené místo s rezervoárem vody. Zde je možné zaparkovat auto a místní vám okamžitě nabídnou vývoz na kopec na mule. Doporučuji, je to opravdu silný zážitek. Místo sedla se používá pytel s trochou slámy, muly se řídí výhradně nohama a jsou mírně řečeno poněkud svéhlavé.