Podstatně nepříjemnějším následkem však bylo, že v důsledku utrpěného šoku došlo ke zhroucení imunitního systému všem nám tak drahé Broňky. Podlehnutí zákeřnému beskydskému viru nedalo na sebe dlouho čekat a zbytek závodů plus X dalších dnů pak chudák Broňka strávila v heroickém zápase s touto chorobou. Nám šťastnějším, kteří byli díky dřívějšímu startu tohoto intermezza ušetřeni, se vesměs nevedlo zle. Stoupáky, ač v ten den nepříliš silné, byly po trase označkovány 4/8 kumulů se základnami v cca 2000 m n. m. Trasa vedla takřka po větru pouze s tím rozdílem, že většina závodního pole volila stopu vedoucí více na jih do rovin, což pak v sobě zahrnovalo prémiovou adrenalinovou disciplínu v podobě cílového přeskoku přes přehradu našíř. Zvolený cíl se totiž nachází na JV okraji vodní nádrže Rozkoš. Jako první do cíle dolétl Míra Čapunda, který však byl při konečném bodování této disciplíny předstižen Danečkem, Barešákem a nakonec i Radkem Dykastem. Z pohledu do výsledkové listiny by se nechalo vyčíst, že těmto větry ošlehaným borcům se zřejmě vyplatilo rozhodnutí vyčkat dalších 30 minut a případně se i vrátit zpět do startovního sektoru a posléze vyrazit na trať v příhodnějším intervalu. Tato taktika pak může v konečném důsledku přispět k dosažení kratšího času pro dolet do cíle, a tím i k vyššímu bodovému skóre. O příznivých podmínkách toho dne může svědčit ta skutečnost, že do cíle se nakonec podařilo doplachtit i mému turistickému éru. Z respektu před výše zmiňovanou prémiovou disciplínou jsem však volil severněji vedoucí stopu. Jsem mizerný plavec a ke všemu nezodpovědní organizátoři nezajistili pro onen kritický úsek záchrannou četu v podobě motorizovaných žabích mužů. Poslední stoupák pro cílový dokluz jsem potkal ještě notný kus před přehradou.

    Hned jakmile umlká pípání vária, tak se slovy "tož včil už jen s pomocí Boží" (pozn.: s panem McCreadmym si dosud netykám) nabírám směr na v dáli se vynořující plochu cílového letiště. Ještě si ověřit směr a vzdálenost indikovanou darem přítele Garmina a pak už jen trpělivě ladit rychlost a trnout, zda se nestřetnu se zemí dříve než by bylo zapotřebí pro dosažení cíle. Vário ukazuje převážně příznivou míru opadání kluzáku a tak asi již v půlce cílového dokluzu začíná rovněž opadat i moje nervozita. Pomyslnou cílovou pásku v podobě 200m cylindru jsem protínám v cca 100 metrech načež nad finálem dráhy funguje termika natolik vehementně, že mít dostatek motivace k jejímu trpělivému středění tak by se v ní asi nechalo zvednout způsobem dostačujícím pro volné polétání v pro mne tak atraktivním okolí Rozkoše. Avšak po téměř 2hodinovém letu, poznamenaném prokřehlými prsty na rukou a navíc i lehce ofouknutými ledvinami, se raději rozhoduji poslušně se zařadit do okruhu na přistání. S ohledem na možný letový provoz aeroklubu, jsem si ještě ověřuji, že jediným dalším érem na finále je v daný okamžik přede mnou přistávající Fialka. Rozkoše si ale i tak užívám v podobě vytouženého vyprázdnění mých odpadních tekutin a jejich neprodleného doplnění z plechovky přeletového piva, které bylo toho dne obzvláště dobře vychlazené. No, prostě lahoda a spokojenost v duši. Do cíle jsme v konečném součtu dolítli v počtu 12-ti přeletců, což se rovnalo více než třetině startovního pole.

Pátek 3. června
    Ráno po vyhrabání se ze stanů při pohledu na rozjasněnou oblohu a ověření příznivého jižního směru větru bylo více než jasné, že opětovně dojde k "nehoršímu" a budeme se muset vrhat z kopce a poté se zmítat kdesi pod základnami kumulů. Nevábné myšlenky tohoto typu asi v onu chvíli přepadaly nejednoho pařmena, jenž předchozí večer bujaře slavil další z řady mimořádných Borisových narozenin. Avšak asi ze všech nejtíživěji pak Barešáka, který se ve stylu start-cíl stal jednoznačným vítězem nočního panákového víceboje. Ještě před odjezdem na kopec působil dojmem, že intenzita následků onoho alkoholového úletu zaskočila i jeho samotného. Nicméně o pár hodin později pak všem dosti přesvědčivým způsobem dokázal platnost úsloví "co mě nezabije, to mě posílí".

    Organizovaný vývoz všech soutěžících se tentokráte poněkud protáhl a až drahnou chvíli poté, co již měli všichni éra postavená, došlo k brífinku a představení disciplíny. Mezitím však došlo k zastínění širokého okolí Černé hory překotně se vyvíjející oblačností. O to více pak bylo času na starostlivé pozorování dalšího vývoje počasí a na podrobnější promýšlení si trasy o délce 71,5 km. Ta byla vytýčena body Černá h. -kemp Čistá- Černá h. -Dobruška - letiště Nové Město n. Metují.

    Vzhledem k rozsáhlému zastínění se nabrání výšky potřebné pro odlet na trasu ukázalo být nelehkým úkolem. To se také záhy projevilo zahuštěním provoz na svahu a vzniklá taškařice připomínala rej nahluchlých netopýrů. Většinou jsem se z této skrumáže hleděl pakovat na opačný konec svahu a se střídavým štěstím se tam zachraňoval v rozbitých bublinách. Ten den jsem šel na start jako druhý, a tak jsem se motal nad kopcem víc než půl hodiny, než se uráčil nasvítit prostor u 1. OB a já se k němu odhodlal vyrazit. Po jeho otočení a následném skupinovém dotočení základny se pak zbytek jevil jako brnkačka. Z omylu mě vyvedl až průběhu letu po nejdelším rameni trasy Černá h. - Dobruška. Oproti předchozímu dni se tento úsek letěl spíše proti než po větru a taky četnost stoupáků se jevila jako méně častá. Ještěže byly o poznání vydatnější. Zhruba po čtyřech hodinách letu se mi zásoba stoupáků vyčerpala a mně nezbylo, než to trápení alespoň trochu důstojně zakončit, a to přistáním na ploše letiště Náchod-Vysokov, situovaném na kopečku cca 2 km od břehu Rozkoše.

    O obtížnosti této disciplíny mě přesvědčil ten fakt, že o málo větší počet kilometrů než jsem ulít v předchozím dni mi tentokráte zabral dvojnásobně dlouhý čas tj téměř 4 hodiny letu. Tento názor lze podpořit i tou skutečností, že toho dne to do cíle dokázali dotáhnout pouze Dan Vyhnalík s Barešákem. Radkovi byl ke všemu udělen přímo děsivý handicap v podobě již výše zmiňovaného poopičního stavu. Ani nápor čerstvého vzduchu po startu nepřinášel vytouženou úlevu a hnedle první ubliknutí jej přimělo k rozhodnutí neprodleně vyrazit na přistávačku u kempu. Nad oním místem se však údajně utrhl tak mohutný stoupák, že stačilo se jen mátožně motat v jeho okolí a nevycházet z údivu nad rychle se zmenšujícími domečky.