Celé dobrodružství začalo 18.7.2004, kdy jsme brzy ráno zamířili z pražského bytečku na letiště. S Jožem a Sašem jsme se poprvé setkali až na letišti. Poznali jsme je snadno podle velkých batohů, cepínů a karimatky.





    Protože mělo letadlo zpoždění, zamířili jsme do restaurace, kde jsme si na seznámení a na zdar celé akce dali několik piv (Bohdan měl takovou obavu, aby se vše vydařilo, že jich pro jistotu vypil hned čtyři). Délka zpoždění odletu nebyla moc jasná, a tak není divu, že když jsme přešli pasovou kontrolou, svítila na světelné tabuli s odlety u čísla našeho letu poslední výzva. Úprkem jsme překonali vzdálenost k naší přepážce, která už ovšem nebyla naše, a tak jsme hledali tu správnou, kde už na nás netrpělivě čekali. Začátek byl tedy trošku divočejší, ale jako příprava na Rusko ideální.

    Let byl v pohodě a po dvou hodinách jsme přistáli v zemi, kde dneska znamená už zítra, neboť je jasné, že se nic nezmění. Do Ruska nás pustili a my se jali shánět tranzitní autobus, který nás měl odvézt do ubytovny, což se nám nakonec podařilo. Rychle jsme se ubytovali a co nejdříve zamířili maršrutkou a pak metrem do centra. Vystoupili jsme na Něvském prospektu a pokračovali na nábřeží, k budově Admirality a Zimnímu paláci.





    Odtud pak kolem Chrámu Spasitele přes Martovo pole k mostu přes řeku Něvu kolem Petropavlovské pevnosti až ke křižníku Aurora.

    Na závěr jsme se po prohlídce Petropavlovské pevnosti ještě procházeli parkem, kde na každém kroku stála hifi souprava s reprobednami a televizí a někdo do mikrofonu zpíval karaoke. Některé výkony podnapilých interpretů se opravdu jako zpěv označit nedaly. I když bylo už kolem jedenácté večer, stále bylo díky jevu, který se jmenuje petrohradská bílá noc, dobře vidět.






    Druhý den ráno nás autobus z ubytovny odvezl rovnou na letiště.